Snad na nás posvítí

Dvojalbum Exile on Main Street je asi ta „nejšpinavější“ deska Rolling Stones. Natáčela se v sídle v jižní Francii, kam kapela prchla před britským berňákem. Atmosféra ve vším možným prokouřeném sklepě, kde album vznikalo, prý připomínala plynovou komoru. Po domě se kromě členů kapely motali i do různé míry intoxikovaní příslušníci jejich ekipy. Chlapci prý byli ztahaní, snad i zamlklí. To všechno je na té desce slyšet – je to dílo lidí, kteří mají svět „na háku“ nebo se tak alespoň tváří, uvolněné a přitom docela ostré, je v něm esence pozdního rokenrolového páskovství, pouliční feeling, který i v podání mladých milionářů má jakousi – třídní asi ne – věrohodnost. Poslední písnička se jmenuje Shine a Light. Dostane se do hlavy snadno – hlavně v prvních slunečných jarních dnech, kdy si jeden připadá jako brouk čerstvě vylezlý zpod kamene. Gospelové varhany, piano a rozhoupaná rytmika, která písničku žene od poklidu k závěrečné extázi. Hlas Micka Jaggera posazený někde mezi sarkasmem a vroucností zpívá o nějaké exotické zpustlé existenci (fanoušci se mohou dohadovat, je-li tím protagonistou Brian Jones, Keith Richards nebo Marianne Faithfullová) a pak z něj vytryskne refrén „Ať tě Pán ozáří světlem, ať je každá písnička, co zpíváš, tvoje nejoblíbenější, ať tě Pán ozáří světlem, hřejivým jak večerní slunce“. Nás snad taky.