Dramatik a exprezident Václav Havel právě natáčí v České Skalici filmovou verzi své poslední hry Odcházení. Filmovou režii označil za činnost velmi zvláštní, ale je překvapen, jak natáčení dobře funguje a jak se jeho nápady ihned plní, což se mu prý v politice nestávalo.
* LN Jak se filmový scénář liší od divadelní hry a jak jste v něm třeba naložil se svými autorskými komentáři?
Hlas autora, který se objevuje v divadelní hře, tady samozřejmě není, jinak ale jsou dialogy zachovány poměrně přesně. Tu a tam je něco možná zkráceno. Je to film, a tak bude všechno trochu jinak.
* LN Několikrát jste prohlásil, že režie je váš sen. Jaké je plnit si ho?
Je to pozoruhodná zkušenost. Jsem z filmařské rodiny, můj strýc zakládal českou kinematografii a budoval filmové ateliéry na Barrandově. Dětství jsem prožíval ve filmovém prostředí, nebyl to sice jediný důvod, ale určitě jeden z těch, proč jsem od dětství chtěl být filmovým režisérem. Padesátá a šedesátá léta mně svou atmosférou znemožnila, abych byl přijat na FAMU, a bez jejího absolutoria bylo vyloučeno cokoliv s filmem mít. Takže se k tomu dostávám až na stará kolena, až v samotném závěru své kariéry. Jako režisér začátečník jsem se musel obklopit naprostými profesionály v čele s kameramanem Janem Malířem a producentem Jaroslavem Boučkem.
* LN Co vás při natáčení nejvíc překvapilo?
Jak to všechno dobře funguje. Dostanu nápad, řeknu ho tomu, kdo stojí vedle mě. Přijdu druhý den a zjistím, že nápad je uskutečněn. Když jsem byl ve funkci politické, tak to takhle ve státě nefungovalo. To je pro mě zvlášť zajímavé a musím si dávat pozor. Mohlo by se stát, že takhle bezděčně z lajdáctví vyslovím nápad a oni ho uskuteční. Jinak je to činnost veskrze zvláštní a můj respekt k přátelům filmovým režisérům velmi vzrostl. Pořád se na něco čeká, ale je to takové nervózní čekání, člověk si dost dobře nemůže vzít knížku, jít za roh a číst si v ní. Neustále musí být k dispozici, neustále je na něco tázán a je také často překvapen, na co se ho ptají, a nemá na to odpověď.
* LN Dostal jste se někdy dřív k filmové práci, třeba i jen jako pozorovatel?
Já jsem o filmu věděl vlastně velmi málo. Pokud si dobře vzpomínám, tak jsem natáčení viděl naposledy, když jsem šel v noci z práce z laboratoře a ve Valdštejnské zahradě se točil film Hudba z Marsu. Fascinovaně jsem na to koukal a pamatuju, že skript tam dělala Věra Chytilová.
* LN Čím vás vlastně režie nejvíc přitahuje? Je to pro vás možnost sdělit svůj pohled na skutečnost kolem sebe?
Je to stejné jako u divadla. Láká mě vytvořit vlastní svět. Svět té hry, toho filmu, který má své vlastní zákonitosti a je v nějakém vztahu k tomu, co nás obklopuje. Základní zkušenosti se světem, které člověk má, shledává inspirativní a vychází z nich. Zmínil bych se v této souvislosti o své stydlivosti. Jako chlapec dvanácti- patnáctiletý jsem začal psát poezii, pak jsem psal filozofické eseje a v šestnácti knihu o smyslu světa a umění. No a posléze jsem zakotvil v divadle. Důvodem bylo, že jsem stydlivý, rád se skrývám za své postavy a sám tam nemusím být přítomen. Kdežto poezii píšu za sebe, tu za mě žádná postava neříká.
* LN Obsazení filmu se asi až na dva herce zcela liší od prvního uvedení Odcházení v Arše. Jak vznikalo? Psal jste s vizí filmového castingu už scénář?
Už při psaní hry před čtyřmi lety jsem si u některých postav představoval určité herce. Když se to uvádělo v divadle, nemohl jsem se se svými představami uplatnit, protože divadlo má své herce a chce, aby hráli především oni. Těžko jsem si tedy mohl dosazovat nějaké své vize s tím, že každý herec bude odjinud. Obsazení se tedy liší a měl jsem mnoho důvodů, proč jsem chtěl, aby to hráli jiní herci než na divadle. Například jsem se obával, že když už to hráli pětasedmdesátkrát, mají už zafixovaný určitý způsob a ten by pak přenášeli do filmu. Hlavně jsem se mohl vrátit ke svým původním představám.
* LN Proč jste se rozhodl zfilmovat právě Odcházení?
Je mi bližší než jiné hry, které jsem napsal. I tím, že je poslední a má jakýsi bilanční charakter. Když padl původní plán Jaroslava Brabce, oslovil jsem některé své kamarády, jestli by si to nechtěli vzít a dělat. Nakonec jsem se rozhodl, že to nafilmuju sám. Navíc je to první případ, kdy sám interpretuji svou dramatickou látku, vždycky jsem byl odkázán na režiséry a další inscenátory, vysílal jsem své hry jako polotovar do světa. Tady mám příležitost, abych vše bezprostředně ovlivňoval. Hercům, kteří ve filmu hrají, jsem velmi vděčen a obdivuji je za jednu věc. V jejich podání a také díky filmové technologii a souvislostem najednou v textu vystupují akcenty a významy původně netušené a nezamýšlené. Vede to začasté k tomu, že se musím smát. A pevně věřím, že nebudu jediný člověk na světě, který se bude smát mému filmu.
* LN A jaké tedy výsledné filmové Odcházení bude?
Snažíme se úplně všechno o filmu neříct, protože kdyby o něm vše bylo známo předem, nikdo by na něj do kina nepřišel. Máme svou vizi, částečně je naznačena v textu scénáře. Jakýmsi způsobem by ten film mohl být – řekněme – neobvyklý.
***
Láká mě vytvořit vlastní svět. Svět té hry, toho filmu, který má své vlastní zákonitosti a je v nějakém vztahu k tomu, co nás obklopuje.
