Selektivní paměť, povrchnost, obhajoba minulého režimu a tepání zlořádů kapitalismu. Tak by se daly v několika slovech charakterizovat Paměti a úvahy Lubomíra Štrougala. Jako historický pramen jsou Štrougalovy vzpomínky téměř nepoužitelné, hodně však vypovídají o svém autorovi. Jejich základní poselství by se dalo shrnout do věty: jsem úplně stejný jako ostatní komunisté, přestože jste si možná mysleli opak.
Lubomír Štrougal vyrůstal v komunistické rodině ve Veselí nad Lužnicí. Jeho otec se zapojil do odboje a zahynul v nacistickém vězení. Po válce Štrougal vystudoval v Praze práva a zahájil svou kariéru v krajském výboru komunistické strany v Českých Budějovicích. Svůj velmi rychlý vzestup do vrcholné celostátní politiky líčí v pamětech jakoby zvnějšku. Nedozvíme se, kdo ho podporoval, do kterého mocenského klanu patřil, jaké prostředky v cestě nahoru používal. O jmenování ministrem píše: „V lednu 1959 jsem byl povolán do československé vlády jako ministr zemědělství.“ Také další ministerský post jako by mu spadl do klína sám od sebe: „Po více než dvouletém působení na ministerstvu zemědělství jsem byl pověřen funkcí ministra vnitra.“
Jedním z mála sympatických rysů Štrougalových pamětí je několikrát zdůrazněná lítost nad represí padesátých let. „Hluboce lituji všech, kteří byli nespravedlivě, neoprávněně postiženi naší bezpečností a justicí nebo trpěli v důsledku nejrůznějších mimosoudních nátlaků. Nic na tom nemohu dodatečně změnit. Všem se upřímně omlouvám...“ Zároveň ovšem tvrdí, že za zločiny v padesátých letech nelze vinit celou stranu, a represi uzavírá rokem 1954. Ve skutečnosti ovšem politické procesy probíhaly s výjimkou několika měsíců v roce 1968 po celou dobu vlády komunistické strany a hrdelní tresty byly při nich vynášeny do roku 1960.
O tom, co sám v padesátých letech dělal jako mladý aparátčík na krajském výboru strany, mluví velmi lakonicky a zastřeně. Zmiňuje pouze svou účast při bourání pohraničních vesnic: „Když jsem byl těmto demoličním akcím přítomen, kladl jsem si různé otázky. Na uspokojivou, reálnou odpověď bylo však již pozdě.“ S podobným alibismem Štrougal popisuje celou svou další kariéru.
Dělal jsem poctivě svou práci Rok 1968 Štrougal popisuje na základě literatury a vydaných dokumentů. O jeho politické pozici, cílech a metodách se nedozvíme nic. Historickou cenu má snad jen vzpomínka na to, že když se poprvé sešel s Gustávem Husákem – oba byli v dubnu 1968 jmenováni místopředsedy Černíkovy vlády – přiznal se mu, že ho v době, kdy byl ministrem vnitra, StB odposlouchávala.
Své povýšení do funkce premiéra popisuje Štrougal až groteskně: „V lednu 1970 jsem byl příslušnými orgány navržen do funkce předsedy federální vlády. Jak se Brežněvem neoblíbený člověk mohl stát dokonce předsedou vlády, to si vůbec nedovedu vysvětlit. Nikdy jsem o tom s G. Husákem nemluvil, nikdo z vedoucích funkcionářů mi k tomu nic nesdělil.
Neznám žádná fakta, mohu se jen dohadovat. Sám jsem se tím nikdy nezabýval. Dělal jsem poctivě svou práci...“ Nejdéle sloužící premiér v českých dějinách neví, za jakých okolností se do funkce dostal, a nikdy se o to ani nezajímal. Z toho se nabízí hypotéza, že za šéfa vlády byl vybrán prosťáček, který bude dělat, co se mu řekne, a otázky si nechá pro sebe.
Štrougal nesouhlasil se sovětskou invazí ani normalizačními čistkami. Dvakrát prý podal demisi, ale nebyla přijata. Tak sloužil dál. Gustávu Husákovi prý předkládal návrhy ekonomických reforem, ale dočkal se pouze obligátního: „Luboši, k tomu se později vrátíme.“ Politické reformy prý zase narážely na konzervativní většinu v předsednictvu strany. Kdo by očekával popis rozložení politických sil nebo líčení bojů mezi šéfy partaje, bude více než zklamán. Štrougal si s floskulí o konzervativní většině úplně vystačí. Její členové ho nezajímají: Alois Indra je v knize zmíněn jednou v citaci z knihy Zdeňka Mlynáře, Vasil Biľak je naposledy zmíněn v kontextu roku 1969, a Miloš Jakeš není dokonce uveden vůbec!
Z politiků, které Štrougal dobře znal, je plastičtěji vylíčen pouze Gustáv Husák. Štrougal o něm píše: „Dodnes jsem nepochopil, proč se Gustáv Husák, tento zkušený bard slovenské a československé politiky, bez efektivního odporu vzdával svých programových, v československých společenských podmínkách žádoucích, naléhavých stanovisek.“ Škoda ovšem, že se z knihy nedozvíme, proč se jich vzdával sám Štrougal, a měl-li vůbec nějaká.
V celých pamětech není slovo o disidentech sedmdesátých a osmdesátých let a jejich perzekuci, s výjimkou zmínky o tom, že Husák dvakrát odmítl udělit milost svému příteli, historiku Milanu Hüblovi. Štrougal tvrdí, že k pronásledování občanů docházelo bez jeho vědomí: „Když například došlo k zadržení osmnácti církevních hodnostářů, prezident ani předseda vlády o tom nevěděli.“ Ožebračení statisíců lidí Zhruba čtvrtina obsahu knihy je věnována obhajobě minulého režimu a pranýřování kapitalismu. Autor na podporu svých závěrů cituje stovky statistických a ekonomických údajů, problém je jen ten, že neuvádí, kde je vzal. Štrougalův výčet úspěchů komunistického režimu má téměř stalinsky monumentální rozměry: začíná zvýšením národního jmění na osminásobek a končí vybudováním „po všech stránkách respektované armády“. Kdyby si prý jeho vláda mohla na Západě vypůjčit peníze, tak by jí dnes nikdo nevytýkal chybějící banány, auta a omšelé fasády. Ale to oni nechtěli, protože na rozdíl od dnešní vlády byli moudrými hospodáři.
Měnová reforma z roku 1953 nebyla podle Štrougala ničím ve srovnání s „ožebračením statisíců lidí“, které lidu přinesl po roce 1989 kapitalismus. Únor 1948 autor vidí jako odražený puč národních socialistů a lidovců, převzetí moci komunisty proběhlo podle ústavy a následné čistky měly mnohem menší rozsah než čistky po roce 1989. „Jsem stoupencem, zastáncem politiky, jejímž programovým cílem je sociálně spravedlivá společnost,“ říká autor, aniž by se namáhal vysvětlit, co tím vlastně myslí. Byl snad sociálně spravedlivý ten režim, v jehož čele Štrougal stál a v němž nemohly děti studovat kvůli politickým názorům svých rodičů? Nebo v němž se lidé zavírali do vězení pro náboženské přesvědčení?
Lubomír Štrougal by měl určitě na tyto otázky odpověď, že on za nic nemůže, to „konzervativní většina“. Také ústup komunismu je podle něj jen dočasný. „Systém se ve svých základech, racionálních principech nezhroutil. Porážku utrpěla jeho dogmaticky realizovaná, hrubě zkreslená koncepce.“
Za šéfa vlády byl vybrán prosťáček, který dělal, co se mu řeklo, a otázky si nechal pro sebe
Život v datech Lubomír Štrougal (* 1924) 1945–1949 vystudoval právnickou fakultu UK 1948–1957 aparátčík krajského výboru KSČ v Českých Budějovicích 1957–1959 vedoucí tajemník krajského výboru KSČ tamtéž 1959–1961 ministr zemědělství 1961–1965 ministr vnitra 1965–1968 tajemník ÚV KSČ 1968 místopředseda vlády 1970–1988 předseda vlády 1968–1988 člen předsednictva ÚV KSČ
Memoáry Paměti a úvahy Lubomír Štrougal Vydaly nakladatelství Epocha a Pražská vydavatelská společnost, Praha 2009, 368 stran
O autorovi| PETR ZÍDEK, redaktor LN
