V středečním slavnostním projevu celoživotní odbojářky Anděly Dvořákové, čerstvé nositelky Řádu TGM, ženy mnoha funkcí v mnoha organizacích, zazněla řada burcujících výroků a tvrzení, které připomněly, že boj s nepřáteli národa neskončil ani po šedesáti letech.
Taktika dědičného nepřítele, tzv. sudeťáků, však prošla jistou proměnou, danou snad biologickým věkem, a tak se vede především o vybudování hrobů a náhrobků, jejichž vztyčení by se podle paní Dvořákové zřejmě rovnalo národní zradě. Jde tedy o válku hřbitovní, což se dobře hodí do atmosféry Dušiček.
V jednom momentu projevu se však do nekromantické atmosféry podzimu dostal poněkud cizorodý prvek valašského partyzána, který ještě před nedávnem stál na návrší nad kopaničářskou obcí Ploština nedaleko Zlína. V roce 1975 tam byl odhalen památník masakru z dubna 1945, jehož obětí se stalo zhruba třicet obyvatel kopanin. Jednalo se o hnusnou akci protipartyzánského oddílu SS z Vizovic, kterému velel esesák a pozdější agent StB Tutter. Pobiti nebyli partyzáni, kteří se „včas“ stáhli do hor a vraždění pozorovali ukryti v bezpečí lesů, ale obyčejní lidé, kteří ani nemuseli mít s hrdinnými partyzány, kteří se občas projevovali jako obyčejní zbojníci, nic společného. O případu ostatně existuje již dosti literatury, z níž plyne, že tento špinavý epilog špinavé války se vůbec nehodí pro táborové řečníky.
V roce 1975 byl nicméně s velkou pompou na Ploštině odhalen památník v podobě čtyř betonových pylonů symbolizujících plameny vyhořelé dědiny a hrdě stojícího partyzána. Šlo o repliku tehdy již zemřelého sochaře Vincence Makovského; originál stojí dosud ve Zlíně, tehdy Gottwaldově. Ten na Ploštině byl pro pamětníky velmi problematickou připomínkou, kterou jim tam režim dal, aniž se jich ptal. Z hlediska estetického to byl trčící panák. Od loňského roku tam socha není, což je pro paní Dvořákovou důkazem „přepisování dějin“ a v širším slova smyslu ustupováním před sudeťáky a všemi těmi, kteří chtějí revidovat výsledky druhé světové války. Která neskončila.
