Fejeton jsem psal v nadsázce, z pozice jakéhosi nenávistného kočičího rasisty. Bylo tam pár náznaků, jak to doopravdy myslím (například jsem tam uváděl, že „proti kočkám nic nemám, naopak, mám mezi nimi několik svých nejlepších přátel“), ale při trochu letmějšímu čtení jistě mohly někomu uniknout.
Na konci textu se rozhoduji kočku vyhodit, stojím jí tváří v tvář a ona si sedne na zadní a začne tlapičkami šmrdlat o sebe, jako by prosila. Ve svém textu jí říkám „Tak jo, holka, ať ti ty jizvy udělal, kdo chtěl, dobrýmu chování tě naučil. Tak si tu spánembohem zůstaň.“ A ona si odkašle a odpoví: „A ty si tohle dobře zapamatuj. Až TY u někoho zaboucháš s uzlíkem a chromou nohou, nauč se nejdřív zkřivit hřbet a pěkně poprosit.“
Přemýšlím, co by se stalo, kdyby ten text vyšel dnes. Ve skutečnosti jsem tu kočku
HOUDA: Rasismus dětských hřišť |
pochopitelně nevyhazoval, ačkoliv mě dost štvala, starali jsme se o ni co nejlíp (nemluvila, pro jistotu podotýkám), nakonec chcípla a má hrob za stodolou. Tím fejetonem jsem chtěl ironizovat povinnou vděčnost, kterou si necháváme platit za naši dobrovolnou péči o blízké v nouzi, blahosklonnost lidí, kteří se o svůj pohodlný život zasloužili jen tím, že se narodili na tom správném konci světa, a pomáhají ostatním proto, že jejich díky jim umožňují mít snadno ze sebe lepší pocit.
Před pár dny Přemysl Houda v Lidovkách uveřejnil text „Rasismus dětských hřišť“, ve kterém se také vyjadřoval ke společenskému problému nejednoznačně, byl to text, který umožňoval různočtení podobně jako ten můj. Ale jeho text od čtenářů vůbec nedostal šanci, snad nikdo (s výjimkou Kamila Fily) se nezamyslel nad tím, zda je skutečně možné, aby v celostátním periodiku, v němž pracují lidé vysokoškolsky vzdělaní, vyšel článek, který vážně označuje Romy za krysy, viry či vlky.
HOUDA: Rasismus dětských hřišť II: Ponižuji sebe i čtenáře, ale nejsem rasista |
Houda ve svém následném textu viní čtenáře z nepozornosti a neochoty se zamýšlet. To je samozřejmě znak autorské prohry. Ale obávám se, že osud jeho textu tvoří jakýsi milník v dějinách moderní žurnalistiky. Nemyslím tím, že máme náhle hloupé čtenáře, kterým se všechno musí dávat po lopatě. Ale že doba je jiná. Chce jasné, jednoznačné názory. Jasně zaujatá stanoviska. Na trubku k útoku taky nemůžete hrát ironické variace.
Neříkám, že se mi to líbí. Aby bylo úplně jasno, říkám, že je mi to líto.