* LN Na začátku devadesátých let jste se objevil v úspěšné filmové verzi přepisu slavného Jirotkova humoristického románu Saturnin – co vás teď přimělo chopit se režie jeho divadelní adaptace?
To jste se hned na začátek trefil do lehce choulostivého místa... Je totiž pravda, že když jsem tenkrát prvně viděl hotový film, říkal jsem režisérovi Jiřímu Věrčákovi, že by se podle mého názoru dal Saturnin uchopit i poněkud jiným způsobem.
* LN Myslíte lepším způsobem?
Takhle bych se to říct neodvážil – všechno lze ovšem dělat mnoha různými způsoby. Když mi Ondřej Zajíc, ředitel Městských divadel pražských, nabídl, zda bych nechtěl inscenovat Saturnina pro Divadlo ABC, někde v hlavě zasutá vzpomínka na tenhle náš tehdejší dialog opět vyplula na povrch. Naštěstí nějaká konfrontace není nutná, protože divadlo a film jsou nesrovnatelné žánry, takže bylo přirozené podívat se na tuto látku jiným úhlem pohledu.
* LN Ve filmovém přepisu jste si zahrál jednu z hlavních postav, při divadelní adaptaci jste se spokojil s rolí režiséra – už se vám na scénu nechtělo?
Na tuhle roli už jsem příliš stár – v knize sice věk Saturninova pána uveden není, ale tak nějak je všem jasné, že to rozhodně nebyl žádný obstarožní vypelichanec.
* LN Inscenovat Saturnina na divadle asi není zrovna jednoduché. Nakolik bylo těžké dostat na jeviště třeba scénu s létajícími koblihami?
Úvodní scénu s koblihami jsem vytvořil zcela záměrně. Herce jsem vedl k tomu, aby se hned na začátku snažili vyprovokovat přímý kontakt s publikem a tím zbortit pomyslnou hranici mezi jevištěm a hledištěm. A máloco k tomu dokáže posloužit tak dobře jako metání koblih...
* LN Kromě scény s koblihami se vám podařilo na jeviště přenést i tenisový mač. Sport na scéně jste nerežíroval prvně, v opeře Nagano jste předvedl trestné nájezdy. Co vás na sportovních scénách tak fascinuje?
Osobně na sport moc nejsem, ale jsem hravý. A vést na jevišti herce, kteří představují puk nebo tenisák, to nabízí spoustu prostoru ke hraní. Dokonce i v případě, že sám tenis nehraji. Ale pravidla znám, i některé charakteristické finesy a situace. Třeba že hrát míčkem do soupeře je jasný faul, za který se každý slušný sportovec svému protihráči omluví – a tak jsem to hned použil. A diváci se baví.
* LN Proč vlastně byla opera Nagano navzdory diváckému zájmu tak brzy stažena z repertoáru Národního divadla?
Na to by snad znali odpověď ve zlaté kapličce, já nejsem kompetentní. Poslední představení byla plná, spousta lidí se ptala na data příštích repríz – namísto toho jim bylo oznámeno, že se představení stahuje. Loni v květnu jsem se tázal, zda by tento titul opět nenasadili, vítězství hokejové reprezentace na mistrovství světa v Německu bylo přece ideální příležitostí. Nestalo se tak. Jenže v Národním takto aktuálně reagovat nelze, program se plánuje na dva roky dopředu. Já bych řešení měl, poslat ferman opery vedení hokejové reprezentace, aby věděli, že se to zase bude dávat, a koukali vyhrát. Anebo mít v záloze alternativní titul o debaklu české hokejové reprezentace. Byl by to kratší, ale krásně smutný kus.
* LN Opera Nagano byla vaším návratem k operní režii, kterou jste svého času vystudoval – co vás po tak dlouhé době přimělo se této činnosti začít věnovat?
Nápad na vytvoření opery o vítězství českých hokejistů na olympijských hrách v Naganu vznikl mezi režisérem a tehdejším šéfem opery Národního divadla Jiřím Nekvasilem, skladatelem Martinem Smolkou a hercem, ale v tomto případě libretistou Jaroslavem Duškem. Jiří Nekvasil se však nakonec představení z nějakých důvodů nemohl zúčastnit. Po jednom ze svých představení se Jarda Dušek v kavárně vyptával svých přátel, zda nevědí o někom, kdo by dokázal zrežírovat operu. U stolu tenkrát seděla i moje žena Alice a ta se na Jardu otočila s otázkou: „A ty nevíš, že Ondřej je vystudovaný operní režisér?“ A tak jsem dostal prvně v životě nabídku režírovat operu – a hned v Národním divadle.
* LN Nedlouho po uvedení tohoto titulu jste se pustil do ještě náročnější opery...
...co může být těžší než Nagano?
* LN V této zemi nepochybně Prodaná nevěsta, opera, kterou každý zná a každý ví, jak by měla být inscenována. Stačí si vzpomenout na negativní přijetí moderní verze této české operní klasiky režiséra Jiřího Nekvasila.
Ale Nekvasilova inscenace vůbec nebyla špatná! Nemohu sice tvrdit, že bych souhlasil se všemi jeho režijními kroky, ale každopádně šlo o osobité pojetí a rozhodně to byl chlapský pokus, jak tuhle národní klasiku uchopit nově. Já se v brněnské Janáčkově opeře taky pokusil vyprávět příběh jinak a byl jsem málem vypoklonkován z divadla – představil jsem tehdejšímu prozatímnímu šéfovi opery svou koncepci a on odpověděl, že s ní nesouhlasí, protože se mu ani trochu nelíbí.
* LNV čem bylo vaše pojetí tak kontroverzní?
Hlavně jsem si dovolil děj přesunout z léta do předjaří, do období masopustu. Neměl jsem pocit, že bych tím nějak zásadně měnil děj, ale pan šéf byl opačného názoru. Teprve později jsem zjistil, že jeden z hlavních uměleckých důvodů byl ten, že mají ve skladu z minulé inscenace krásné kostýmy s tradičními venkovskými červenými punčoškami, které by se daly znovu použít. Ovšem jen v případě, že by se „Prodanka“ odehrávala v létě. Tak jsem způsobil, že divadlo muselo kvůli mé tvůrčí svévoli utratit zbytečně peníze za nákup tlustých ponožek.
* LN Jste příznivcem modernizací klasických děl?
To je velmi choulostivá otázka, a nejde vždy jen o ponožky. Mnoho režisérů se snaží některý z těch, když to přeženu, padesáti titulů, které se v opeře točí stále dokola, uchopit nějakým novým způsobem, protože to po nich většinou divadelní intendanti chtějí. Jsou přesvědčeni, že tradiční, historizující pojetí už všichni viděli, a tak je potřeba šokovat. Může to být na hlavu padlé, hlavně že je to jiné. Podle mého je podstatné naslouchat autorům. Oni svá díla psali v konkrétním prostředí a z konkrétních pohnutek. A to platí i o Prodané nevěstě. Proč ji nějak násilně měnit? Stačí se pokusit vdechnout titulu nový život, to znamená zůstat v historickém prostředí, ve kterém to které dílo vzniklo a hlavně z něhož vyvěrá hudba, ale podívat se na jeho příběh s odstupem těch sto padesáti let a odvyprávět ho o lidech, a ne o operních figurách, aby byl aktuální i pro dnešní posluchače.
* LN Co vás jako absolventa herectví vůbec přimělo jít ještě studovat operní režii?
Představa, že bych se měl herectvím živit až do pozdního věku, mi přišla strašlivá – byl jsem přesvědčen, že bude vhodné vytvořit si zadní vrátka. Absolvoval jsem přijímací zkoušky na divadelní režii a byl opět přijat na DAMU. Jenže nastal zádrhel, neb jsem záhy pochopil, že po šesti letech zkušeností z reálného divadelního světa nemůžu návrat na DAMU psychicky zvládnout. Po roce jsem toho nechal, vlastně jsem se pokusil přestoupit na postgraduál na JAMU. V Brně ten rok bohužel divadelní režii neotevírali, ale přesvědčili mě, ať zkusím režii operní... Tak takhle se ze mě stal operní režisér. Tedy přesněji řečeno, majitel papíru s tímto honosným titulem.
* LN Operní režisér, který debutoval úspěšným absolventským představením, ale následujících šestnáct let se opeře nevěnoval...
Koncertoval jsem už tehdy velice intenzivně s Originálním pražským synkopickým orchestrem a tahle práce, kdy jsem zpíval, povídal i stepoval, a celý koncert tak měl podobu divadelní show, pro mě byla natolik zajímavá a zábavná, že jsem neviděl důvod, proč bych se měl rozptylovat něčím jiným. Opravdu jsem tehdy byl přesvědčený, že papír z divadelní režie mi bude ležet někde na dně šuplíku a vytáhnu ho až v daleké budoucnosti, kdy mě od křepčení na pódiu začnou bolet záda.
* LN A to se stalo?
Ano, záda taky.
* LN Co vás přivedlo k režii baletu, což je přece jenom poněkud odlišná disciplína?
K baletu jsem se dostal zase náhodou, jako ostatně skoro ke všemu. Petr Zuska, šéf baletu Národního divadla, si svého času vymyslel taneční představení, které mělo mapovat historii baletu. A protože nechtěl, aby to byl pouhý sled tanečních čísel, oslovil jako průvodce večerem Jaroslava Duška a Martina Zbrožka. Jarda nakonec z projektu odstoupil a Martin Zbrožek mě asi deset dní před premiérou požádal, jestli bych se nepřišel podívat na zkoušku, že má pocit, že celé představení trochu drhne. A tak jsem přišel a nabídl jim nějaké řešení, načež se mě Petr Zuska zeptal, jestli bych se nechtěl chopit režie. Řekl jsem, že to zkusím. Krátce před premiérou za mnou přišel Petr Zuska a povídá, že mě uvede v programu jako režiséra. Zbaběle jsem odmítl, protože jsem si nebyl jistý, jak to celé dopadne. A dopadlo to bezvadně, výsledkem bylo velmi úspěšné představení Baletománie. A to byl nejspíš důvod, proč mě o něco později Petr Zuska oslovil, zda bych společně s choreografem Janem Kodetem nechtěl vytvořit pro Národní divadlo baletní představení pro děti. A tak jsme si vybrali titul, napsali společně libreto a oslovili skladatele Vladimíra Franze, který složil hudbu. Tak vznikl balet Zlatovláska.
* LN Na letošní jaro ovšem chystáte návrat k romantice třicátých let minulého století...
S Martinem Vačkářem jsme napsali původní hru, zasazenou do druhé poloviny třicátých let. Bude se jmenovat Zločin v Posázavském pacifiku a měla by být ozdobena dobovými trampskými a kovbojskými písněmi z oblasti populární hudby, jakými byly třeba Jedu nocí se svým koněm sám, Letí šíp savanou a podobné slavné šlágry... Zpočátku jsem sice nad tímto tématem trochu váhal, protože tramping nepatří zrovna k mým kratochvilným činnostem, ale pak Martin přišel se syžetem, který spojuje svět trampingu se světem velkoměsta.
* LN A zbude vám ještě čas na vaši kapelu Melody Makers?
Musí zbýt. Teď zrovna chystáme další velký taneční večer, který proběhne 9. dubna ve Velkém sále Lucerny. Krásné na něm bývá, že se na něj sjíždějí swingaři a lindyhopaři z celé Evropy – návštěvník si takzvaně může šoupnout křápem nebo se taky dívat, jak vypadal skutečný dobový swingový tanec.
* LN V posledních letech jste se etabloval jako divadelní režisér. Nemrzí vás, že jste úplně vymizel z televizní obrazovky a filmového plátna?
Z této oblasti jsem opravdu vypadl. A jak jde čas, začínám z hraní pociťovat stále větší obavu – třeba už bych to ani neuměl. I když ve skutečnosti na koncertech hraji pořád, stejně jako hercům předehrávám na zkouškách. Ale tím neříkám, že bych se filmové nebo televizní roli bránil. Kdyby se objevila nějaká zajímavá nabídka, která by mě vzrušovala, tak jsem připraven svůj ostych z hraní okamžitě prolomit! Mám tu nechat telefonní číslo?
