Do dnešní Ypsilonky nepochybně chodí část publika za Lábusem, Kaiserem či Dejdarem televizním. Na scéně pak ovšem shledávají Lábuse, Kaisera a Dejdara ypsilonkovského: Zdá se, že dodnes nepominula kolektivní proměňující energie, zvláštní naladění, díky němuž divák vnímá ansámbl jako jediný organismus, v němž často vedle sebe koexistují neherci s herci.
U divadla, kde si všechno podává ruku a princip koláže je jaksi vrostlý do základů, se nedá mluvit o hudbě bez ohledu na všechno ostatní. A přece je zároveň třeba říci, že režisér Jan Schmid, dramaturg Zdeněk Hořínek a vnitrodivadelní kapelník Miroslav Kořínek „vynalezli“ pár věcí, které jsou v širším kontextu české hudby jedinečné - a přestože by mohly fungovat i mimo divadlo, snad nikdo z „čistých muzikantů“ s nimi u nás nezachází. V Ypsilonce navíc magický dotek funguje na dost různorodém materiálu, nejvíc na starých swingových hitech a operní hudbě od Bizeta po Smetanu.
Souboj titánů: Rusalka atakovaná Švandou Když se ve hře Encyklopedické heslo XX. století vyhlašovala první světová válka, hrál Karel Novák na housle šavlí. Už první představení Ypsilonky (tehdy ještě liberecké) přineslo vršení a střetávání historických faktů a postav, velké dějiny odpatetizované scénickým mumrajem, který pracuje s nedokonalostí, naivitou a vítaným rozšířením poetiky. Dějinné chvíle, gesta, citáty i melodie se tu ocitaly v rozkolísaném kontextu, kde jedna věc vrhá nezvyklé světlo na druhou a kde těsné sousedství odhaluje nové spojitosti, spřádá metafory a zjevuje absurdity. Přesně tak se v Ypsilonce pracuje i se samotnou hudbou. Schmid se k ní naplno přihlásil hned v rané inscenaci Carmen nejen podle Bizeta (zůstal po ní středometrážní film Evalda Schorma) a swingových „večerech na přidanou“.
Příchylnost k opeře je v Ypsilonce echem starších, solidních časů: autorům a aktérům stojí za to dělat narážky na Rossiniho a Verdiho. Předpokládá se, že publikum souvislost rozšifruje nebo se aspoň úplně neztratí: a i když mnohé rozehrané situace žádnou předběžnou znalost nevyžadují, už sám předmět hry je z časů, kdy byly karty v hudbě rozdané jinak než dnes.
Miroslav Kořínek a spol. berou do hry nejen operní šarži, ale také hitový potenciál pozapomenutých melodií. S péčí artikulují klasické české překlady árií i s jejich toporností. Pochopitelně si užívají „překlad“, často až únos světově ceněného díla do malého prostoru s ansámblem, kde schopnosti hráčů jsou velmi specifické (je vždy znovu napínavé sledovat, jak dopadne houslový part Jiřího Lábuse). Velkou kapitolou je spojování motivů z různých hudebních světů - ovšem z jediného posluchačského podvědomí. Když třeba v Mozartovi v Praze prolíná Amadeův motiv do (jasně příbuzného) motivu Duka Ellingtona, Kořínek tak činí se svým charakteristickým nevinným, zářivým úsměvem: singálem, že tu nikdo nemá nejmenší chuť zabývat se hranicemi, které by snad měly oddělovat žánry a epochy.
Někdo to rád za dvě stě Schmid a jeho spoluautoři přirozeně vplétají do operních dějů životopis jejich autorů, v Lazebníku sevillském splývala postava půvabné Rosiny se skladatelem Rossinim. Do Rusalky nejen podle Dvořáka aneb Kdo je stará Háta? se nemilosrdně zahryzne i zvuk dud, protože po scéně bloudí Švanda dudák, hledající svou hru. V téže opeře odejmuli Schmid s Kořínkem slavným áriím vypjatě sólovou povahu a otevřeli je ansámblům, sborům, prostě kolektivním společenstvím. To už je pronikavé myšlení na hraně hudebních a sociálních principů, kterým si dnes získávají mezinárodní publikum soubory typu amerického (seriózního) Kronos Quartetu či anglického (komediálního) The Ukulele Orchestra of Great Britain.
„Vyblbnout“ se na banalitě a povýšit ji: tak zní Schmidova poznámka k operetnímu představení Vinobraní v Ypsilonce. Mohla by se ovšem vztahovat i k lehkému žánru, který tu oživují nikoli v retru, ale svérázném přisvojení. Swing je v Ypsilonce nepochybně volba srdce, ne vykoumaný dramaturgický koncept. Za ta léta tu s -ním provedli mnoho pozoruhodného: koneckonců v prostorovém a „vyprávěcím“ divadle se dá nabídnout víc vnějších souvislostí než na čistě hudebních vystoupeních. Je zvláštní, že generaci, jež nalézala svůj způsob tvorby v šedesátých letech, neuhranuli Beatles a Rolling Stones, ale starší swingová vlna. Ty písně evokovaly reminiscenci na první republiku, byly zálibou těch, kteří si od žhavých trendů udržovali trochu lhostejný a trochu noblesní odstup. Nebyla to ovšem poslušná nostalgie, spíš východisko ke hře a průzkumu materiálu. Když v Ypsilonce zpívají dobová slova „my jsme moderní, proto jsme tak nádherní“, je to - přes všechnu zábavu - i poodhalení iluzí, které si dvacátá a třicátá léta pěstovala.
Jistě tu panuje náklonnost ke Gershwinovi a dalším autorům evergreenů: ale stejně tak se tu odhaluje zábavní svět té doby, v lecčem ještě trochu hašlerovský. Když Lenka Termerová, Jaroslava Kretschmerová a další dámy v souboru zpívají „dej mi aspoň dvě stě káče za dnešní noc / nad tím kapsa nezapláče, to není moc“, je to radostné splynutí se svéráznou čirou zábavou, jež naplňuje pop-music i dnes. Na opačném konci spektra je pak pár výtečných písní, které si napsali sami Schmid s Kořínkem: Reminiscence nebo Bohnice blues, věci melancholické a reflektivní, které nejsou prosté hravosti, ale skrz něž prosvítá často unavená bilance.
Swing je leitmotivem Ypsilonky, proto taky bylo pro scénu přirozené uvést čas od času hru spojenou s věkem swingu a jazzu: Hlavu medúzy Borise Viana, remix filmové komedie Horké to někdo rád či Vše pro firmu podle Karla Poláčka. Je nejspíš generačně podmíněné, že ta velká hra, která pootáčí hudbou a vyjevuje ji jinak (stejně jako ukazuje v jiném světle i nadšení pro hudbu!), tu nebyla nikdy aplikovaná na moderní pop či rock. To už není svět Ypsilonky, ale třeba k dekonstrukci novějších kulturních statků inspiruje někoho dalšího. Ona sama cudně zůstává na samém prahu české moderní pop-music: do inscenace Z jejího života („propadák do padesátých let“) si přizvala živého idola tehdejších dívek Josefa Zímu.
Nevinná hudba v drsném světě A pak pochopitelně: Marek Eben, Jiří Schmitzer, Jan Jiráň, svého času nesmírně zajímavý Vladimír Kratina: všichni ti autorští muzikanti, kteří se otiskují do inscenací. Oni pomáhají Ypsilonce, Ypsilonka pomáhá jim - Eben i Schmitzer napsali některé ze svých nejuhrančivějších věcí pro divadlo. Na albu Ypsilonské baroko (vydala De Múza, k mání je patrně jen v divadle samém) je zachyceno jediné „koncertní“ představení Ypsilonky, intenzivní Tak jako tak z osmdesátých let.
Některé písně později zafungovaly dobře i na sólových albech písničkářů; i když zlověstné Schmitzerovy songy pro divokou inscenaci Ghelderodova O ďáblovi, který sliboval hory doly, fungovaly nejlíp uvnitř hry. Černá groteska o drtivém volebním úspěchu populistického vyslance pekel by se dnes dala dávat bez jediné změny.
„První nota, melodie / skladatel si ruce myje / prý za nic neručil / prý ji ani neučil / lhát“: slova z písničky Jiřího Schmitzera jsou dobrý komentář k zacházení s hudbou v Ypsilonce. V „naivním divadle“ se hudbě přiznává její nevinnost, ale sama hudba každou chvíli prozrazuje svoje vazby na společenské dění, otřesy kulturních a dějinných epoch, naši vlastní paměť a asociace, kterých se už nejspíš nezbavíme.
Ypsilonka k sobě dokázala připoutat několik generací publika. Zdá se, že poslední „velké období“ měla v osmdesátých letech s inscenacemi jako byla Kafkova Amerika, Erdmannův Sebevrah či Matěj Poctivý Ladislava Klímy a Arnošta Dvořáka. Nastupující generace, která se konfrontuje se světem skrze radikální tvorbu, asi dnes nehledá často cestu do divadla v pražské Spálené. Měla by ale vědět, že duch Ypsilonky v nejlepších inscenacích ani dnes nezeslábl a že se tu dá - stran tvůrčích montáží napříč obory - najít inspirace, pro jakou v Čechách těžko chodit jinam.
SPECIFICKÁ INSPIRACE
Praha stověžatá: k metodě Ypsilonky „Následuje koláž polopísní a trochu vět, které začnou Ferdou Mravencem a swingem. Pak se asi řekne Pěst na oko nebo Torzo naděje, ještě se může zazpívat swing Zpíval kos kosici fistulí - a je utrum. Možná se zazpívá i kousek německé hymny. Občané! V osudové chvíli státu a národa žádám vás, aby každý stál na svém místě. Je to divný svět, divná láska, když se mají dva rádi, ale když jim plynová maska při líbání vadí - od V + W a Ježka. Bourá se socha Palackého, Konec války by měl být v rusko-anglickém sporu. Šťáhlav udával a je z toho obviněn. Palacký se vrací na svůj sokl. Právě jsem se vrátil s mluvčím v beranici a je po ptákách. Sovětská hymna. Ty jsi, Šťáhlave, udával? Ty se nám hodíš. Nástup. V Tesle byla údernicí. Rum není chlast, ale životní nutnost. Směs budovatelských písní. Ty nás opustíš, ty, ty, ty a ty taky! Stalinův pomník: Velký on, vítěz, vztyčen nad Letnou, navěky bude pomáhati Praze. (...) Směsička ze Suchého a Šlitra. Spartakiáda a bouráme Stalinův pomník. Pak Ebenovy Ulice a Schmitzerův bigbít. Jdi domů, Ivane, tanky, Lábusova parodie na Husáka. Mistři světa v hokeji, ale rozejděte se, kouř, rozejděte se, klíče. Ať mír dál zůstává s touto krajinou.“ Jan Schmid: Praha stověžatá, úryvek ze scénáře (2000)
