Malá pevnost Terezín, psi pohraničníků, zrůdné režimy, popravy, stáří... Nelze však říci, že by stísněnost, která z jednotlivých děl čiší, byla odpudivá. Jen připomene mnohé historické události, na které by generace žijící ve svobodném světě ráda zapomínala. V případě osobních motivů (například cyklus Dny a roky mojí matky) je to návrat k pokoře, která někdy sebevědomému mládí hecovanému krásou a zdravím nedochází.
Tvorba, která vznikala v posledních letech, si v sobě navíc nese skrytou bolest za ty, kteří neměli to štěstí, aby se dočkali pádu režimu. A možná i zklamání z některých opakujících se situací v historii i odpor k nehynoucím bezpáteřným typům lidí, kteří přisluhují každé době.
Člověk v činžáku Výstava Skelety, otevřená na Kampě do 19. září, představuje Jiřího Sozanského nejen jako zdatného sochaře, ale i vynikajícího kreslíře. Cyklus nazvaný Suterén si diváka kromě silného myšlenkového potenciálu podmaní také kresebnými prvky, z nichž některé dosahují až dokonalosti architektonických rysů. Sozanský je však propojuje s lidským rozměrem tak dokonale, že jen podtrhují hloubku duševních pochodů. „V letech 1978-1979 jsem pracoval na grafickém cyklu Suterén, kde jsem věnoval stejnou pozornost architektuře činžovního domu i příběhu člověka, jehož život jsem sledoval,“ vyznává se v katalogu k expozici sám autor.
Podobně jako třeba Aleš Veselý, tak i Jiří Sozanský ve společensky závažných dílech staví do protikladu obrovskou masu vyjadřující tíhu problému a malou lidskou figurku. Ta je naopak vyjádřením nicotnosti, která se přesto staví na odpor situaci, nebo naopak pokorně přijímá některé pozemské zákony dané přírodou. Návštěvník si tohoto nepoměru všimne především u bronzových plastik Modely mezních situací, realizovaných Sozanským v letech 2009-2010.
K nejvýraznějším dílům patří na výstavě model z bronzu a nerezu s názvem Mater mortis, jehož konečná verze byla instalována před Úřad vlády České republiky. Popisovat obří plastiku vyjadřující otřes, hnus a nelidskost praktik minulého režimu, který ochromil miliony mozků a vedl až k tak zrůdným činům, jakým byl proces s Miladou Horákovou a dalšími, nemá cenu. Je potřeba ji vidět.
Zdá se totiž, že tentokrát se Sozanský „ozval“ nejdrsněji a použil nejobludnější prvky, aby vybudil všechny generace a společenské vrstvy od žáků po politiky. „Až neúměrnou brutalitu Sozanského sochy lze číst jako protest proti moci, jako obranný vztek z nesmyslného aktu násilí,“ napsala k dílu Libuše Heczková. Základem díla je deformované nahé ženské tělo jako neomluvitelný fakt, že lidskými hyenami byly i samy ženy, které se propůjčily znesvětit jakýkoliv cit a mateřský pud.
Umělec, jehož nejvýraznějším rysem byly ostré reakce na negativní situace a události, není ovšem nekritický ani vůči současnému životu v demokracii. „Sedmdesátá léta se v ničem nepodobají současné realitě, snad jen s jednou výjimkou. Hrdiny té doby se stali amorální kariéristé, kteří se ani nesnažili vytvářet iluzi, že je zajímá něco jiného kromě vlastního prospěchu. Podobné typy obsadily významné pozice i v současné realitě,“ říká Jiří Sozanský . Podle něho můžeme bohužel stejně jako v sedmdesátých letech hovořit o duchovním vyprázdnění, apatii a úpadku české kultury a společnosti obecně. „Možná, že tento fakt je onou dosud chybějící spojkou mezi minulostí a přítomností,“ dodává umělec. Výstava Skelety je důvodem k zamyšlení nejen pro návštěvníky, ale i pro samotného umělce, který stále hledá odpovědi na společensky závažná témata. Možná je Jiří Sozanský nenajde. Důležité však je, že si takového otázky klade a umí je do své tvorby čitelně napsat.
Jiří Sozanský: Mater mortis
Museum Kampa, Praha do 19. září 2010
O autorovi| BLANKA FRAJEROVÁ, Autorka je výtvarná kritička
