Muzika do mě vstoupila s prvním vdechem, říká Magdalena Kožená a také nezastírá, že potřebuje chválu, slyšet odezvu publika. Říká to a také kapitoly ze svého života zpívá v dokumentu, který pro ni napsal a zrežíroval Ondřej Havelka. Stylizovaný portrét pěvkyně se jmenuje prostě Magdalena a má podtitul Menší film o velké zpěvačce. Bude se vysílat o Vánocích, na Štěpána večer. V předpremiéře jej Kožená s Havelkou uvedli tento týden v Magdalenině rodném městě - v Brně.
* LN Vystupujete po celém světě a trvale žijete s mužem a dětmi v Berlíně. Pořád ještě je pro vás Brno městem, kam jezdíte „domů“?
Určitě je. Kořeny se, myslím, nedají vypudit, vždycky to bude moje rodné město, místo, kam patřím.
* LN Advent jste strávila částečně v Česku. Kde budete na Štědrý den?
Budu trávit Vánoce v Berlíně, ale po česku: ryba, salát, rybí polévka, Štědrý den čtyřiadvacátého večer, ne pětadvacátého, jak se dělá v Anglii.
* LN Manžel souhlasí?
Ano. On je v tomhle velmi flexibilní.
* LN S „Písněmi, které vás učila matka“, jak zní název vašeho nového CD (Songs My Mother Taught Me), jste absolvovala úspěšné turné, před několika dny jste absolvovala dva krásné koncerty v Praze. V jakém rozpoložení vás zastihly?
Cítím se teď velice dobře, protože zažívám trošku uvolnění. Měla jsem dost hektický podzim, turné po Evropě, pak jsem zpívala v Japonsku, v Praze s Charlesem Mackerrasem a Českou filharmonií a ještě následovala brněnská předpremiéra dokumentu. Mám pocit dobře odvedené práce, takže je chvíle na to vydechnout si, připravit Vánoce. Pak se zase musím soustředit na další práci.
* LN Světová premiéra Tří fragmentů z Julietty Bohuslava Martinů byla událostí pražské koncertní sezony. Musel vás Aleš Březina z nadace Bohuslava Martinů, který partituru, považovanou za ztracenou, našel a schoval její nastudování na oslavy skladatelova výročí, hodně přemlouvat? Váhala jste?
Ani ne, přijala jsem ten úkol z více důvodů. Operu Julietta jsem slyšela na nahrávce v české verzi už před lety. Líbila se mi, i námět mi přišel velmi zajímavý. Tenkrát jsem si říkala, škoda, že to asi nebudu nikdy zpívat, protože je to na mě vysoko. A s tím jsem ji odložila a pustila z hlavy. Až asi před rokem mě oslovil Aleš Březina, jestli bych Juliettu nechtěla zpívat, že se našla ta verze francouzských fragmentů. Už jsem to neměla tak docela v paměti, ale přehrála jsem si to znovu, a co mě hodně lákalo, bylo, že by uvedení dirigoval Sir Charles. Považuji ho za jednoho z nejlepších dirigentů české hudby, on to všechno zná do poslední noty.
* LN Splnila se vaše očekávání?
Ten koncert byl pro mě veliká událost právě hlavně kvůli němu, protože jsem měla pocit, že Praha a Češi jako by pochopili, co Charles Mackerras pro českou hudbu za všechna ta léta udělal. Je to už pán v letech, je mu třiaosmdesát, nevíme, kolikrát ho ještě v Praze uvidíme, takže jsem měla velkou radost, že ty ovace vstoje byly pro něj. Bylo to opravdu upřímné poděkování, které mu nabitý sál v Rudolfinu vyjádřil. A já byla strašně dojatá a byla jsem ráda, že jsem se toho všeho mohla zúčastnit.
* LN Koncertní provedení opery má svá úskalí i výhody. Koncepce dramatického pojetí se tentokrát určitě vyplatila, publikum spontánně reagovalo, bylo zjevně velmi spokojené.
To, že jsem jednu scénu zpívala z balkonu, je dané tím, že v divadle by se v tu chvíli Julietta měla ozývat zpoza scény. Ale protože jsme koncert zároveň nahrávali pro Supraphon, ze zvukového hlediska by to nebylo technicky možné, tak jsme to vyřešili alespoň tím balkonem. Ale já jsem ráda, když se opera dělá koncertně, protože je to přece jen trochu divadlo, člověk ten part musí i zahrát, nestačí tam jenom stát a dívat se do not.
* LN Na spoustu vašich ctitelů a ctitelů Bohuslava Martinů a nepochybně i obdivovatelů Sira Charlese se nedostalo. Vašich vystoupení tady je jako šafránu...
Já vím. Snažím se do Čech v rámci možností jezdit, když ale těch zemí, kde zpívám, je hodně. V příštím roce to bude možná trochu lepší. V létě budu připravovat nový projekt pro festival Concentus Moraviae, se kterým bych pak měla vystoupit ještě v Ostravě a v Litomyšli, a v plánu jsou opět koncerty v listopadu a v prosinci... Ale když vydám desku, tak jsou prostě místa, která nelze obejít. Vídeň, Londýn, Amsterdam, to jsou štace, kam se bezpodmínečně musí zajet.
* LN Podle ohlasů soudě, všude vás přijali velmi dobře. Vypadá to, že v cizině s českou hudbou, navíc inspirovanou lidovými písněmi, nemají problém?
Nemají, vůbec ne. Naopak mám pocit, že ode mě právě českou hudbu čekají. Ona se málo dělá, většina zahraničních zpěváků se do toho nepouští, protože mají strach z českého jazyka.
* LN Jak vás přijímají v Japonsku? A jak se vám tam zpívá?
Já mám Japonsko ráda a moc ráda tam jezdím. Japonci milují klasickou hudbu a dokáží poslouchat ještě mnohem koncentrovaněji než publikum v Evropě. Tam je na koncertě naprosté ticho, nikdo nezakašle, nezašustí bonbonek, koncentrace obrovská.
Pokračování na straně 14
Dokončení ze strany 13
Navíc mají strašně moc akusticky nádherných sálů. Oni si na tom zakládají, každé větší město má takový sál. V Evropě je podobných moderních, akusticky špičkových síní jen málo, a oni mají nejmíň tři jen v Tokiu, a na předměstí Tokia další. Velice se zasazuji o to, aby takový špičkový sál postavili i v mém rodném Brně.
* LN To je asi docela jiné zpívání.
Na akustice velmi záleží, nejen pro mě je podstatné, že se mi líp zpívá, ale i pro posluchače je ten zážitek mnohem lepší, když sedí v prostředí, které je hudbě nakloněné, a nic ho v jeho prožitku neruší.
* LN Jsou místa, kam se ráda vracíte, která mají genius loci?
Určitě jsou takové sály. Řadím k nim třeba zrovna Rudolfinum nebo Musikverein ve Vídni nebo Concertgebouw v Amsterdamu. Z těch prostor sálá historie, promítám si vždycky, kdo všechno tam kdysi vystupoval, a mám pocit, že zdi jsou těmi osobnostmi jaksi nasáklé. Někdy se mi zdá, že ti velcí muzikanti jsou tam stále přítomni...
* LN Máte sama vliv na to, kde budete zpívat?
Samozřejmě, když se plánuje turné, domlouvám s agenturou, která místa to budou. Někdy pořadatelé nedisponují dokonalým prostorem, ale zase jsou tak nadšeni pro věc, že jim člověk vyhoví, i když se to třeba neodehrává v akusticky perfektním sále. Ale ano, záleží mi na tom, kde zpívám. U hostování v divadlech toho člověk moc nevymyslí, ale u recitálů je to opravdu důležité. Tam se dojem nevhodným prostředím může pokazit.
* LN Ještě se vám někdy stane, že vás něco zaskočí, třeba reakce publika?
Jistě, jsou koncerty, kdy se třeba sejde více sponzorů nebo více hostů sponzorů, které ta muzika nijak zvlášť nezajímá a jsou tam spíše ze společenských důvodů, a to člověk cítí, to se pozná. To, jak koncert nakonec vyjde, není asi nikdy jenom na interpretovi samotném. On se samozřejmě musí snažit navodit atmosféru a dokázat strhnout lidi v sále, aby spolupracovali, ale jak to vyjde, záleží i na těch lidech. Moment, kdy se vytvoří ona správná atmosféra, se nedá předvídat ani nacvičit. Někdy je to lepší, někdy horší, já sama musím občas vynaložit větší úsilí, musím se více nutit, stane se, že se v danou chvíli člověku nechce vydávat ze sebe maximum. Záleží, jak se to všechno sejde. Ale zase - že to je vždycky jiné, že vlastně pokaždé člověk musí bojovat s jinými vlivy, aby se k tomu svému ideálu, maximu, jaké je schopen vydat, přiblížil, to je vlastně to pěkné.
* LN Má s tím co dělat věk?
Na mém povolání je hrozně hezké, že se člověk s věkem dostává k dalším rolím. Co mu šlo, když mu bylo dvacet, už nejde, když je mu čtyřicet. A zase v tu chvíli si už může sáhnout po tom, co by ve dvaceti ještě nemohl. Člověk se mění, hlas se mění, a to je na tom to vzrušující.
* LN Nač právě teď dozrál váš hlas a vaše zkušenosti? Do čeho se pustíte?
Poprvé zpívám Octaviana v opeře Richarda Strausse Růžový kavalír, což svým způsobem pro sebe považuji za určitý posun k tomu repertoáru, jaký se dělá, když je hlas vyzrálejší. Na to samozřejmě navážou i další role, které jsem dřív ještě nechtěla dělat, jako třeba Carmen a tak dále. To byly věci, které jsem si nechávala na později.
* LN A už nastal čas?
Mám pocit, že teď k tomu dochází.
* LN Takže vás čekají další nabídky ze světových operních domů. Jak se mezi nimi rozhodujete?
Samozřejmě se lidé z oboru dozví, že jste tu kterou roli nastudovala, a pokud s ní máte úspěch, máte i naději, že vás do ní budou zvát i v dalších operních domech. Já o všech nabídkách většinou ani nevím, to je věc agentury, oni vědí, co můžu a co chci, také znají moje časové dispozice a moje plány, takže se bavíme pak už jen o několika možnostech - vyberou dvě tři věci do finálního rozhodnutí. Poslední slovo je potom moje.
* LN Můžete si dovolit vybírat. A mohla byste už i radit začínajícím zpěvačkám, jak postupovat po schůdcích na vrchol? Co předpokládá tak úspěšná kariéra, jako je ta vaše?
To se strašně těžko říká, vždycky působí spousta vlivů. Že člověk něco opravdu moc chce a že k tomu má nadání a další předpoklady. Že se objeví ve správný moment na správném místě, k tomu mu musí zahrát svou roli i štěstí, konstelace. Pevné nervy představují hodně velký podíl, nejde jenom o trému, ale i o to, jak čelit všem možným negativním vlivům, špatné kritice, závisti a tak dále. Žádná jistota, závislost na kondici, na zdraví. Je spousta faktorů, pro které je toto povolání stresové. Těžko bych nějaký konkrétní recept na úspěch hledala.
* LN Přece jen jsou jisté uzlové momenty, které například ve vašem životě rozhodly?
Opět to bylo víc věcí. Na začátku jsem měla štěstí na dobré učitele. Pak, díky tomu, že jsem vyhrála soutěž v Salcburku, mě pozvali na předzpívání do Vídně, kde jsem dostala svoje první angažmá. A zase na druhé straně, kdyby bylo jenom to, tak možná doteď zpívám pořád ještě ve vídeňské operetě. Ale kdo ví, to je jen kdyby. Přišlo však na svět moje první - bachovské - cédéčko, které doputovalo do Hamburku do Deutsche Grammophon. Přestože tehdy ještě vůbec nebyla strategie firmy vzít nějakou neznámou mladou zpěvačku, seděl tam člověk, kterému se to tak líbilo, že prosadil, abych tam podepsala smlouvu. Našel mi agenturu v Londýně, představil mě dirigentům jako Minkowski, Gardiner - a to byl možná ještě významnější mezník. Začalo se o mně vědět v Německu a odstartovalo to spolupráci s dalšími významnými dirigenty a orchestry...
* LN K tomu ovšem patří i píle, cílevědomost a leckteré odříkání. Zvlášť pro ženu, která se chce rovným dílem s kariérou věnovat i své rodině. Jste čerstvá maminka druhého chlapečka, cestujete s ním, odskakujete k němu do šatny... Jistě máte kolem sebe někoho na pomoc, ale přece jen - je to hodně náročné?
Samozřejmě kolem sebe mám lidi, kteří mi pomáhají, ale je to náročné hodně, děti potřebují hlavně mě a i já s nimi chci být, chci si jich užít, a tak jim každou volnou chvíli, kterou mám, věnuju. Je to náročné pro mě, a také hlavně pro ty děti. Maličkého mám stále s sebou, staršího syna, když je táta v Berlíně, nechám s ním, ale vzhledem k tomu, že on také hodně cestuje, jezdí na různá turné, a ne vždycky se mnou, tak pokud není doma, beru si je oba.
* LN Aspoň z nich přirozeně vychováte světoběžníky...
To je pravda, Jonáš už teď mluví třemi jazyky - s tatínkem anglicky, se mnou česky a ve školce německy.
* LN Chce to asi hodně dobrou organizaci a dost energie.
Na jedné straně to opravdu znamená velký výdej energie, fyzické vyčerpání, ale na druhou stranu děti dávají člověku zase úplně jiný druh energie, to psychické naplnění života vám dodá jakousi sílu. A také je hrozně hezké a zdravé, když člověk přijde na koncertě z pódia a musí zase „spadnout“ na zem, do reálu. I to, že o přestávce přijdu do šatny a musím miminku vyměnit plínku, tak mě to vlastně zase posune, ukáže, kde ten opravdový život je. Kariéra, zpívání je nádherné, ale skutečný život je priorita, je důležitější, a je to tak dobře, člověk cítí, že takhle to má být.
* LN Ne každá z vašich kolegyň to asi takto cítí a raději se možnosti být matkou vzdá.
Ano, je hodně zpěvaček, kterým to zkrátka nějak nevyšlo. Nebo to byla jejich volba, říkají, že by se nemohly plně věnovat té vrcholné práci. Berou ji jako svoje poslání a z toho důvodu děti nechtějí. Tak ano, je to hezké, že se člověk soustředí plně na jedinou věc. Na druhou stranu, přijde v životě okamžik, kdy člověk zjistí, že mu něco chybí. A zvlášť ženě. Přece jenom je to nepřirozené. Pokud to nejde z nějakého objektivního důvodu, tak dobře, samozřejmě, že i bezdětná žena může prožít nádherný život, ale zvolit si takový úděl jen z důvodu kariéry mi přijde smutné, pořád tam zkrátka něco chybí.
* LN Asi jste příkladem, že uměleckou kariéru i s dětmi naplno dělat jde.
Ano, myslím si, že se to naplno dělat dá, i když člověk musí počítat s kompromisy, třeba si toho brát míň a dopřát si větší pauzy, zvlášť když jsou děti ještě malé. Ale většina žen přece chodí do práce a mnohé přijdou domů, když už děti jdou skoro spát. Já mám práci večerní, a i když samozřejmě mezi tím musím cvičit a tak dále, přes den mám možná na ty děti víc času než některá zaměstnaná žena, která chodí například do kanceláře. Větší problém začne, když jdou děti do školy, to už je nemůžete všude s sebou vozit. My už to začínáme pomalu řešit se starším synem, snažím se na to připravovat. V divadle, kde jde většinou o angažmá na delší časové úseky, se snažím brát práci hlavně v Berlíně ve Státní opeře a koncerty plánuji tak, abych se mohla častěji vracet domů. Někdy to pochopitelně nejde, musím zpívat operu i jinde, ale aspoň se snažím směřovat práci na léto, kdy děti mají prázdniny a budu je moci brát s sebou. Je to docela složité, ale rozhodně bych neměnila.
* LN Vždycky jste věděla, že chcete mít děti?
Člověk musí dozrát. Já jsem tomu taky úplně nevěřila, dokud jsem sama dítě neměla. Některé věci se nedají vyprávět, jsou nesdělitelné. Člověk to musí poznat, zažít, a když už jednou pocítí, jaké to je být mámou, tak už by ho ani nenapadlo mateřství se vzdát.
***
To, že o přestávce přijdu do šatny a musím miminku vyměnit plínku, mně zase ukáže, kde ten opravdový život je. Kariéra, zpívání je nádherné, ale skutečný život je priorita.
Jiná v civilu a jiná na jevišti
Menší film o velké zpěvačce je dokument, který o Magdaleně Kožené natočil přítel - herec a režisér Ondřej Havelka. Vysílat se bude 26. prosince ve 20 hodin na ČT 2. Ty, kteří se těší na klasický filmový portrét, čeká překvapení, zpočátku možná šok. Ale příjemný. Magdalena Kožená vstřícně a upřímně vypráví o svém životě od dívčích let, ale pozor: některé pasáže zpívá ve stylu postav, jež má ráda, a v žánru oper, ke kterým má blízko. Stylizované dramatické klipy natočené na několika barokních zámcích (spoluhráčem je jí mj. Luděk Vele) střídají civilní pasáže, v nichž divák ocení přirozenost, skromnost a „obyčejnost“ ženy, která se z moravské metropole dostala až na vrchol. Havelka, který už jeden dokument o Kožené natočil před časem, hledal co nejoriginálnější formu; vzhledem k vytíženosti zpěvačky, jež navíc kombinuje poslání matky s kariérou vrcholné umělkyně, musel z minima času vytěžit co nejvíc. Informace o životě, ukázky zpěvaččiny práce, nahlédnutí do soukromí, ilustraci životního stylu i talent a náklonnost k humoru. „Jsem v životě spíš stydlivější a předvádění není moje přirozenost,“ říká Magdalena Kožená s tím, že v normálním životě se nelíčí a nosí méně nápadné oblečení, ale na jevišti je schopna si vzít třeba nejextravagantnější kostým. „Asi mám dvě polohy a asi mi to vyhovuje,“ připustí a koukne, co my na to.
šv
