Na závodech je to prý ještě horší. Otevřené jsou jen bufety pro diváky, kde se prodávají párky v rohlíku a tatranky, v lepším případě polévka nebo trvanlivé bagety. Po turnaji se nakonec všechny týmy sejdou v prvním fastfoodu na dálnici.
To, co popisuje, je v českém sportu spíš typické než ojedinělé, nejhorší situace je v menších klubech. Dětskou sportovní výživou se téměř nikdo nezabývá.
Problém se ale týká i některých reprezentantů. Biatlonistka Gabriela Koukalová se svým příběhem, jak ji trenérova poznámka na adresu jejích proporcí dohnala až k bulimii, není jediná. Olympijská medailistka, překážkářka Zuzana Hejnová potvrdila, že specialistu na výživu vyhledala jen z vlastní iniciativy, když pátrala po možnostech zlepšování. „Náš atletický svaz výživu nepodporoval, je to jen na jedincích, jestli do sebe vloží finance tímhle směrem,“ říká Hejnová.
Že jde o systémový problém a dlouhodobě podceňovanou oblast, potvrzuje ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy.
O důležitosti vhodného stravování sportovců se ve světě mluví už od 80. let minulého století. Nejde totiž jen o to, že díky odpovídajícímu jídelníčku dosahují lepších výkonů, ale také o nezbytnou regeneraci organismu po zátěži. Ta je zas podstatná jako prevence předcházení úrazů a pro správný vývoj dětského organismu. Odborníci tvrdí, že speciální jídelníček by zasluhovaly už děti, které mají tři jednotky sportování týdně (například dva tréninky a závody nebo tři tréninky).
  |
Jenže skutečnost je jiná. Průzkumy na toto téma sice neexistují, leccos však napovídají nejen zkušenosti rodičů, ale i známých sportovců. Krátce před Koukalovou podobné zážitky zveřejnila i moderní gymnastka, reprezentantka Monika Míčková. „Trenérky nám velmi často říkaly, že jsme tlusté, ale žádné rozumné rady nebo odborná pomoc nikdy nepřišla,“ řekla v rozhovoru pro přílohu Relax LN Míčková. Ona sama užívala projímadla, ví však o děvčatech z oddílu, která po jídle chodila záměrně zvracet. Pětinásobná mistryně nakonec skončila ve sportovním důchodu ve 24 letech s podlomeným zdravím a psychikou.
„Došlo k obrovskému nárůstu poznatků a řada trenérů raději doporučuje spolupráci s výživovými poradci. Vzniká tak prostor pro kondiční trenéry, kteří mají většinou dobré znalosti o výživě, ale rostou tím náklady na personální zajištění celé oblasti,“ uvedl na dotaz LN resortní náměstek Karel Kovář, do jehož gesce spadá sekce řízení sportu a mládeže. Ministerstvo podle jeho slov nyní monitoruje, jaký je stav zdravotního zabezpečení v oblasti reprezentace a talentované mládeže, a to včetně výživy. „Sportovní svazy, trenéři i kluby potřebují nastartovat systém pravidelného doškolování. To je zejména u dobrovolných trenérů, kterých je většina, problém. Úsilí zvyšovat poznatky pomocí online kurzů se nepotkala s vysokým zájmem. U středně velkých klubů je již vhodné, aby se alespoň jeden trenér na oblast zaměřil,“ dodal Kovář.
Klubům chybí finance
Kluby a tělovýchovné jednoty ale nemají finance ani na základní činnost, sportoviště jim téměř padají na hlavu. Peníze na běžný chod nemá podle nedávného průzkumu České unie sportu 73% z nich, 93% si nemůže dovolit zaplatit kvalifikované trenéry. „Když nemají peníze ani na provoz, těžko si mohou dovolit výživové poradce,“ uvedl šéf unie Miroslav Jansta.
Ani rada, aby děti soukromě spolupracovaly s výživovými poradci, nemusí pomoci. Trefit totiž specialistu, který svému oboru rozumí a neprošel jen rychlokurzem, na jehož základě si říká nutriční odborník, vůbec není snadné. „Hledání informací na internetu je úplný nesmysl, to je bludiště hloupostí. Doma mám asi šest knih o sportovní výživě, ale nakonec zjistíte, že jde většinou jen o dobře zabalenou propagaci nějakých výrobků,“ říká matka sportovkyně Evy.
Relevantním zdrojem by podle MŠMT měla být Ústřední tělovýchovná knihovna při Univerzitě Karlově, Fakultě tělesné výchovy a sportu, kde vycházejí specializované časopisy o výživě ve sportu. „Informací je spíše nadbytek a je složité si vybrat. Metodická oddělení sportovních svazů však mohou pro daný sport trenérům vybranou publikaci doporučit,“ uvádí náměstek Kovář.
Lépe jsou na tom ti nejlepší sportovci, kteří se sportem uživí a mohou si dovolit do poradců investovat. A pak také velké kluby, třeba hokejové nebo fotbalové. „V rámci podpory přípravy reprezentantů rezortních sportovních center se tato oblast rozšiřuje, olympionici pod hlavičkou projektu Top Team spolupracují s nejlepšími odborníky – většinou profesory na tuto oblast z lékařských fakult a vědeckých pracovišť. Fotbalové akademie mají svůj vlastní program,“ vypočítává náměstek ministra školství.
Týmové sporty podle něj řeší problém v rámci realizačních týmů, u individuálních sportovců se hledá efektivní model, aby informace i odborníci byli dostupní. „Každým rokem se situace zlepšuje, od roku 2019 předpokládáme zásadní navýšení podpory, pokud bude systém hotov,“ dodává Karel Kovář. O vzdělávání ve výživě podle respektovaného sportovního dietologa Ivana Macha nově projevily zájem atletické, golfové či florbalové kluby a také oddíly plavání, ovšem jen v kategoriích mládeže.
Chybují také rodiče
Ze špatného stravování sportovců však nelze vinit jen jejich mateřské kluby nebo jednotlivé trenéry. Nezřídka jsou to totiž rodiče, kteří své potomky odbývají polotovary a jsou pohodlní vařit z čerstvých základních surovin. Sportovní výživář Pavel Suchánek z poradny FitBee pro LN řekl, že někdy stačí jen málo. Není podle něj třeba sestavovat přesné jídelníčky, rodičům je spíše dobré vysvětlit základní principy výběru potravin a jejich načasování. A to by pro kluby zas nemusel být tak nepřekonatelný finanční problém. Pouze by musely jednorázově investovat do vlastní (třeba elektronické) publikace, která by popisovala nejdůležitější zásady pro příslušný sport a věkovou kategorii.
