LN: Jak se žije s protézou v aortě? Představujete si ji někdy?
Jen opravdu výjimečně. Člověk nemůže žít s pocitem, že má v hrudníku kus zahradní hadice. Přece víme, jak problematické spoje ty zahradní hadice mají, jak to každou chvilku začne někde stříkat. Takže jaksi věřím, že tam uvnitř mě jde o něco trochu jiného. Samozřejmě to nese nějaké limity – nesmím třeba cestovat letadlem. Což jsem si jednou uvědomil až v letadle. Naštěstí to byla jen cesta na Slovensko.
LN: Už víte, proč vás to vlastně tenkrát, v prosinci 2012, postihlo?
To nevědí ani lékaři. Jednoho doktora napadlo, že to mohl být následek nějakého neléčeného chronického zánětu v těle, který oslabil aortu. Měl jsem před tím jeden bohémský večírek a druhý den, v kocovině a v pětadvacetistupňovém mrazu, jsem šel běhat. Ale to jsem udělal v minulosti tolikrát a tolik lidí to dělá, že nevěřím, že to mohlo mít zásadní vliv.
LN: Tragická událost rodinu většinou stmelí, vám se naopak manželství rozpadlo. Souviselo to s nemocí, nebo by se to podle vás stejně stalo?
No tak to je otázka i pro moji budoucí exmanželku. Bezpochyby měla nemoc obrovský vliv. Protože když je chlap běžně chybující manžel, partnerka to většinou vydejchá. A Veronika moje chyby dost dlouho vydejchávala. Ale když se k tomu přidalo ještě to nesnesitelné ufňukané pacientství, moje neschopnost cokoliv zařídit, moje úplně fatální závislost na ní... Já byl strašně protivnej i sám sobě, tak jak bych nebyl protivnej jí?! A když se ze sebevědomého úspěšného muže změníte v ufňukaného pacienta, který netrefí v restauraci ze záchodu, nemůžete asi partnerce vyčítat, že vás opustí. Nikdo přece není povinen obětovat svůj jediný život, stát se nadosmrti zdravotní sestrou.
S Veronikou Kodýtkovou se Michal Viewegh oženil v červenci 2002.
LN: Svou nemocí jste podle vašich vlastních slov přišel o schopnost taktizovat nebo lhát. I to se podepsalo na krachu vašeho manželství?
Bezpochyby. Já to pochopitelně nemůžu všechno říkat se stoprocentní otevřeností, musím brát na své blízké ohled, ale obecně to snad říct můžu. Možná to bude znít cynicky, ale součástí úspěšného manželského vztahu je přece i schopnost taktizovat a třeba někdy i zalhat, protože nepříjemné věci partnerovi prostě říkat nechceme. No a o tuhle schopnost jsem zkrátka přišel. Všichni známe to Plzákovo zatloukat, zatloukat, zatloukat – a jenom idiot se tím neřídí. V mém případě jaksi šlo o zcela neplánované, nevyžádané doznání. Dalo by se to přirovnal třeba ke střevním potížím. Nikdo se nechce pokálet v autobuse, ale tu a tam se to někomu prostě stane. Tohle byla skoro stejně fyziologická příhoda. Ono se to těžko vysvětluje, kdo nezažil, nepochopí.
LN: Kdo se o vás teď, když se Veronika odstěhovala, vlastně stará?
Teď je tady shodou okolností maminka s přítelem, měli dřevomorku v podlaze ve svém domečku, tak jsem jim pochopitelně poskytl azyl. Maminka vyváří a pomáhá mi s řadou věcí.
LN: Chuť psát vás neopustila?
Pravdivá odpověď zní: Zažil jsem před necelým rokem nejhorší tvůrčí období svého života, opravdu nejdelší tvůrčí krizi. A to jsem nikdy před tím neznal.
Celý rozhovor s Michalem Vieweghem o počínajícím důchodcovství, novém románu Biomanžel a smutných večerech si přečtěte v magazínu Pátek LN, který vychází 11. září.
V MAGAZÍNU TAKÉ NAJDETE:
|
