O mnoho víc se studenti plzeňského Gymnázia na Mikulášském náměstí o Jiřím Steinovi nedozvěděli. Přesto jeho osud považují za možná nejsilnější příběh ze všech dvanácti vypátraných v rámci projektu Spolužáci.
„Nikdo z jeho rodiny se nevrátil z lágrů, o jejich osudu se neví nic. Kdybychom se nepokusili je vypátrat, na Steinovy se zapomene,“ zdůrazňuje profesorka na plzeňské škole Monika Stehlíková.
Jiřímu Steinovi bylo šestnáct let, když musel kvůli svému židovskému původu odejít ze školy, dnes gymnázia, tehdy reálky. Začal se živit jako pomocný dělník, stejně jako jeho otec, který před okupací provozoval obchod s oděvy.
Mračna stahující se nad rodinou zpečetil 22. leden 1942. Tehdy byl Jiří, jak studenti včetně učitelky Stehlíkové říkají familiárně „Jirka“, jeho sestra Hanka i jejich rodiče odvezeni do Terezína. Deportační karta, kterou studenti objevili, ale končí záznamem ze září téhož roku, číslem transportu „Be 165“. To znamená jediné: rodina byla naložena do transportu do estonské Raasiku. Z osmi set vězněných jich dvě stě bylo vybráno na práci. Ty, kteří touto vražednou selekcí neprošli, odtáhli nacisté na písečnou planinu Kalevi Liiva a postříleli je. Pohřbeni byli v hromadném hrobě. Zda Steinovi zahynuli tam, nebo jinde, není dodnes známo.
Někteří ze zmizelých spolužáků nacistický teror přežili. Například Egon Löbner, narozený roku 1924, přežil Osvětim. Nakonec zakotvil v USA, kde dosáhl nevšední kariéry. Splnil si sen o diplomacii a stal se uznávaným vědcem v oblasti optoelektroniky. „Pořád jsme pana Löbnera nemohli vypátrat. Pak nás konečně napadlo dát jeho jméno do Googlu rozepsané jako ,Loebner‘, najednou nám vyskočily anglické stránky, že někde v Los Angeles měl Bar micva nějaký chlapeček a že to bylo na památku jeho dědečka Egona Löbnera, a byl to opravdu on,“ vzpomíná na pátrání profesorka Stehlíková.
