Radní v belgických vesnicích sousedících s vedlejším Nizozemskem mají o starost navíc.
Nizozemský Maastricht se totiž rozhodl vytlačit coffeeshopy z centra města co nejdál na periferii, což znamená v podstatě na belgické hranice. A Belgičané se teď děsí, že je čeká marihuanová tsunami.
Z obcí Visé, Lanaken či Riemst je to nahoru do Maastrichtu co by kamenem dohodil: z centra do centra patnáct kilometrů, ne víc. Každou sobotu a neděli se proto v tamních barech a hranolkárnách hromadí skupinky vláčných přespolních Belgičanů, kteří se vracejí z „nákupu“, a většinou sem zabloudí i Němci, protože ani z Cách do Maastrichtu to není daleko - třicet kilometrů.
Podle starostů bědujících na stránkách belgických novin je tu občas pěkně veselo. Průměrně to totiž už dává deset tisíc projíždějících nákupčích víkend co víkend.
Jointová turistika má nicméně svoji odvrácenou tvář. Fakt, že ve Visé přibývá v zahrádkách podivných vánočních stromků, je ještě vtipný. Jenže pár místních se rozhodlo, že cizincům ušetří cestu a začali s trávou sami obchodovat, což už s sebou nese nárůst krádeží, občasné pomočení sousedovic branky, bouračky pod vlivem návykové látky, zkrátka věci, které malá tichá obec těžko snáší.
Rozhodnutí maastrichtské rady z minulého týdne přesunout legální prodejny měkkých drog před práh belgických obcí - a ještě v německobelgicko-nizozemském rohu postavit mega coffeeshop s garáží pro 700 aut, aby se poptávka uspokojila už zde - proto starosty vyděsilo. Nicméně v marihuanovém sporu evidentně tahají za kratší konec.
Přestože jak Maastricht, tak zmíněné belgické obce a německé Cáchy tvoří dohromady jeden Euroregion - což je výhodná jednotka ve vztahu k Bruselu - a spoustu věcí spolu koordinují, nakonec se však každý řídí svými vlastními zákony. Rozhodnutí Maastrichtu zbavit město nálepky „světová drogová metropole“ tím, že se jointy vytlačí k sousedům, není zrovna hrdinný čin, nicméně ani Belgičané, ani Němci s tím nic moc neudělají. Pokud se Gerd Leers coby starosta Maastrichtu nepodvolí domluvám až z Haagu - věc se totiž dostala už i na stůl ministrů vnitra a spravedlnosti z obou království -, suverénní rozhodnutí jeho úřadu těžko co zvrátí.
Jen to připomíná, že i v prostoru, v němž padly závory, stále existují státní hranice. Jemnější, ale přesto neproniknutelné - právní.
Člověk by si řekl, že by Belgičané a Němci podél hranic měli mít právo „kecat“ Nizozemcům do rozhodnutí, která se jich přímo dotknou. Nizozemci ale o společném rozhodčím, takové lokální pidi EU v rámci EU, nechtějí ani slyšet. Divíte se? Tak si zkuste představit nadšení českých starostů z toho, jak jim do jejich rozhodnutí „kecají“ Němci.
O autorovi| Kateřina Šafaříková, stálá zpravodajka LN
