LN V minulém týdnu jste se objevil po boku českých lyžařů na rakouském ledovci Dachstein. Zastesklo se vám snad...?
Jednalo se o shodu okolností. Celé léto jsem přežil ve zdraví, ale když jsem zamířil s německými lyžaři v září na první ledovec, začalo mě bolet v krku, a tak jsem se vrátil domů. Pět, šest dnů jsem se kurýroval, a když mě doktor Koldovský uschopnil, začínalo zrovna soustředění českému týmu. Takže jsem s našima klukama neplánovaně odjel.
...a potkal se s reprezentačním trenérem Miroslavem Petráskem. Co vám povídal?
Říkal mi, že se mu líbí, jak lyžuju. A jeho slova potvrdil i další trenér Vašek Korunka. Trénoval jsem trochu jinak než ostatní kluci z nároďáku, ale když šli na klasiku, tak jsem jezdil taky klasicky. Zkrátka jsem pokračoval podle německého plánu, aby se nenarušila kontinuita toho, co jsme společně chtěli udělat.
Takže se zdá, že vám souznění s německými lyžaři prospělo, ne?
Lyžovalo se mi super už v tunelu ve Vuokatti na umělém sněhu. Zdálo se mi, jako bych snad týden předtím slezl z lyží. Každý rok mi připadá, že jsem přes léto lehce zapomněl lyžovat a třeba dva týdny mi trvá, než se na lyžích srovnám. A taky než dostanu zase pocit, že ta energie, kterou vydávám, jde dopředu a lyže mi hezky odjíždějí. Tenhle rok jsem ale nic podobného nevnímal, což je, doufám, dobrý signál.
Nicméně oznámit Petráskovi, že přes léto zkusíte trénovat bez něho, byla bezpochyby dost citlivá záležitost. Jak vaše rozhodnutí přijal?
Tahle otázka by spíše měla směřovat k němu... Já ho po závěrečném závodě Světového poháru v Oslu prakticky postavil před hotovou věc. S německým závodníkem Reném Sommerfeldtem už jsem byl předběžně domluvený od začátku sez o n y , ale nechtěl jsem o svém plánu nahlas mluvit. Před olympiádou by to mohlo udělat neplechu. Mírovi jsem ale pak svoje pohnutky vysvětlil a on mé rozhodnutí přijal. Až snad moc v pohodě. Souhlasil, ale s tím, že ho budu informovat, jak na tom jsem, jak trénuju a tak. A kdybych snad se náhodou ocitl ve stavu přetrénování, nebo bych nejezdil dobře, tak by zasáhl.
V čem jsou němečtí lyžaři jiní než čeští?
Těžko srovnávat... Sportovci jsou podle mého názoru všude víceméně stejní. Někdy mlčenliví a vážní, jindy srandisti. Lyžaři, se kterými se připravuju, mi připadají jakoby semknutější než my. Nechci, aby moje slova vyzněla špatně, jakože jsou snad v českém týmu problémy. To určitě ne. Něco je ale u Němců jinačího a jinak se tam i trénuje.
Proč jste se vlastně rozhodl pro spolupráci s našimi západními sousedy?
Těch věcí bylo víc. Především už dlouhé roky trénuji zhruba podobným systémem a cítil jsem, že potřebuji navyklý stereotyp nabourat. Míra Petrásek se navíc z Božího Daru, kde bydlím, přestěhoval do Liberce, a kdybych se doma připravoval docela sám, asi by to nebylo nejlepší.
Nedělali vám Němci potíže s povolením vzájemné spolupráce? Přeci jen jsou možná nejlepší na světě a vy byste jejich tréninkové metody mohl vynést ven...
Taky mě něco podobného napadlo. Jenže já měl paradoxně v tomhle větší problémy s českým svazem než s německým. Ten mě přijal vřele.
Podle vašich slov se zdá, že vám příprava po boku zahraničních lyžařů nejspíš svědčí. Budete se ale vůbec ještě v zimě chtít vrátit pod křídla Petráska?
Podívejte se, Míra Petrásek, můj servisman Vítek Fousek a lékař Martin Koldovský jsou pro mě nejdůležitější lidi a mám k nim taky nejblíž. Jejich názory jsou pro mě nejdůležitější. Takže s návratem nebudu mít skutečně žádný problém.
