Brankář s poutem k Česku: Dědeček byl válečný hrdina, jeho jména si vážím

Tedy ze země, která je pevnou součástí jeho rodokmenu.

Dědeček Josef Buršík, po němž je pojmenovaný, byl váženým válečným hrdinou. Generálmajor, který coby velitel pomohl k osvobození významných území na východní frontě včetně Kyjeva, ale po válce přesto musel před komunisty prchnout na Západ.

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

Říká se, že jeho tank byl v roce 1943 první, který se probil do ulic města obsazeného nacisty, za své činy získal i Zlatou hvězdu Hrdiny Sovětského svazu, což je tamní nejvyšší vyznamenání. Jenže coby zastánce masarykovských ideálů se stal v roce 1949 v Československu obětí vykonstruovaného procesu.

Deset let natvrdo, slyšel. 

Váleční hrdinové (zleva) Antonín Sochor, Josef Buršík a Richard Tesařík po dobytí Kyjeva. Na mnohem známějším snímku stál pouze Sochor s Tesaříkem, místo uvězněného a poté uprchlého Buršíka komunističtí cenzoři doretušovali tank.

A protože měl tu odvahu – nebo možná spíš „drzost“ – se proti tehdejšímu verdiktu odvolat, schytal ještě čtyři roky navrch. Komunisté ho obvinili z údajné velezrady a přípravy ozbrojeného puče. 

On sám i kvůli podlomenému zdraví tvrdil: „Tohle je de facto doživotí.“ Ale nedal se.

Příběh, který otevřel oči

Je to poutavá story.

I angličtí novináři při příležitosti večerního kvalifikačního zápasu Anglie s Českem vyzvídali, jak výrazné pouto nositel slavného jména k zemi svého dědečka chová.

A odpověď nepřekvapí: „Bylo to nedávno, co můj tatínek cestoval do Česka na pietní akt. Jakmile jsem viděl záznam, všechny vojenské pocty, generály a další významné lidi, kteří se účastnili, opravdu mi to otevřelo oči. Jsem hrdý na to, že nosím právě dědečkovo jméno.“

Když v září uplynulo sto deset let od jeho narození, fotbalista dokonce o rodinném odkazu vyprávěl i v reportáži hlavní zpravodajské relace České televize.

„Bylo to zvláštní,“ ohlíží se. „Ale jen mě to utvrdilo v tom, jak významnou osobou můj dědeček v Česku byl. Vím, že se o nás tehdy psalo i novinách, nebo to aspoň vyprávěli naši příbuzní. I proto chci jménu Bursik dělat tu nejlepší reklamu.“

A nutno podotknout, že se mu to v bráně druholigových Stoke City celkem daří: právě letos na podzim se stal oporou a tým je i díky jeho příspěvku pátý v tabulce s vidinou postupu do Premier League. K tomu silná pozice v anglickém výběru do jedenadvaceti let...

Josef Buršík Narodil se v září 1911 v Postřekově na Domažlicku. V roce 1939 uprchl z protektorátu do Polska, kde se přihlásil do československé zahraniční armády. Byť se později stal v Sovětském svazu hrdinou, tehdy byla jeho jednotka zajata Rudou armádou a on strávil dva roky v internačních táborech. V roce 1942 byl přesunut do Buzuluku, kde se znovu přidal k československé armádě. Vyznamenal se v bojích o Kyjev a zúčastnil všech významných bojů v karpatsko-dukelské operaci a na Ostravsku. V roce 1949 byl uvězněn a na základě smyšlených obvinění odsouzen na čtrnáct let. O rok později se mu podařilo uprchnout a emigrovat na Západ.

Už večer na stadionu v Burnley narazí na Česko: „Ale zvláštní nebo výjimečný zápas to pro mě není. Nejsem rozpolcený, svých předků si vážím, ale vždycky jsem chtěl hájit barvy Anglie. Byl to můj sen, který se plní.“ 

Zajisté i dědeček, který sám údajně po válce založil fotbalové mužstvo tankistů, by byl na vnuka pyšný. 

„Horší než gestapáci“

V roce 1950 po svém bouřlivém útěku z olomoucké vojenské nemocnice se i s manželkou přes Německo dostali do Anglie, byť doma nechali dvě dcery, s nimiž se znovu shledali až po třinácti letech. 

„Když mě zatkli, všechno mi sebrali, mundúry, veškerý majetek,“ popisoval Buršík v dokumentu, který vznikl dva roky po revoluci. Komunisti ho na přelomu padesátých let vymazali z fotografií i všech dokumentů. Pro tehdejší režim přestal existovat.

Dramatické scény zadržení ostatně vylíčil také ve svých pamětech: „Najednou byl okolo mě půlkruhový kordon z důstojnických šarží. Mířila na mě ústí několika samopalů. Neudržel jsem se a zařval: ‚Vy jste horší pakáž než gestapáci!‘ V tom okamžiku se na mě vrhli z obou stran a přes můj zbytečný odpor mě vlekli do štábní věznice. Strčili mě do malé tmavé komůrky s miniaturním zamřížovaným okénkem a dveřmi pobitými železem.“

Byl hrdinou Sovětského svazu, přesto ho komunisté zavřeli. Buršíkův útěk připomíná video

Přesto i dlouho poté dál hrdě hlásil: „Narodil jsem se jako Čechoslovák a chci zemřít jako Čechoslovák. V Angli mě vláda, včetně královny, celou dobu živila, ale občanství jsem odmítl.“

Sám sebe s oblibou označoval jako Jozífka z Postřekova a rodnou obec na Domažlicku po roce 89 pravidelně navštěvoval. V říjnu 2005, tři roky po smrti v anglickém Northamptonu, mu byl udělen také nejvyšší český Řád bílého lva. 

„Vím, že jeho jméno dodnes vzbuzuje velkou pozornost. V Česku to poznávám, když se chci třeba ubytovat v hotelu či něco podobného. Lidé se zarazí, prohlížejí si mě, možná tuší...“ usmívá se mladý brankář, kterému na ostrovech říkají nejčastěji zkráceně Joe.

Do Česka byl zvyklý jezdit na prázdniny. „Pamatuju si, že jsme měli v Praze dokonce byt. Krásné místo. Ale jako profesionální fotbalista už se tam samozřejmě tak často nedostanu,“ říká. 

Tak snad příští rok v červnu, kdy by měl s národním týmem přicestovat k odvetě v kvalifikaci o evropský šampionát. 

Buďte si jistí, že jeho pozoruhodná rodinná historie tou dobou znovu ožije. Podobně jako teď.