Reprezentace největší jihoamerické země šíří slávu světových šampionátů od samých počátků. Jedině Brazilci se zúčastnili všech turnajů mistrovství světa. A nikdo jiný se také z vítězství neradoval víckrát: „kanárci“ vyhráli celkem pětkrát.
„Národní fotbalový tým symbolizuje národní identitu,“ říká kouč Carlos Alberto Parreira. „Brazilci jsou jednotní, jedině když hraje reprezentace,“ dodává.
Jeho výběr na blížícím se mistrovství světa budí strach. Hlavně v ofenzivě nemají „kanárci“ takřka žádnou konkurenci. Ronaldinho, Kaká, Adriano, Ronaldo, Robinho - to jsou jména, před kterými se musí třást každá obrana. V osmifinále na ně možná narazí Česko... Parreira už také dopředu naznačil, že hodlá základní sestavu přizpůsobit právě tvořivým hráčům.
A slabší forma Ronalda, který před čtyřmi roky vystřílel Brazílii titul? „Byl bych překvapený, kdyby Ronaldo neměl excelentní turnaj,“ zůstává klidný Parreira. „Je to pořád jeden z nejlepších útočníků na světě.“
Nic jiného než fotbal neexistuje
Proč je vlastně právě v Brazílii fotbal náboženstvím? „Zkoušeli na to přijít sociologové i psychologové, ale nenašli jediný důvod,“ usmívá se Parreira. „Možná je to proto, že nemáme žádná zemětřesení, nemuseli jsme bojovat o nezávislost a nemusíme nikoho posílat do války.“
Carlos Alberto, kapitán mistrů světa z roku 1970, zase upozorňuje na to, že Brazílie žije fotbalem čtyřiadvacet hodin denně. „A to je rozdíl mezi námi a Evropou,“ říká Alberto. „Po mistrovství světa začnou lidi v Evropě zase myslet na svoje životy, na svoji práci. V Brazílii nic jiného než fotbal neexistuje.“
Jedním z důvodů, proč země chrlí tolik fotbalových talentů, je také složitá životní situace v Brazílii. „Fotbal je jediná cesta z chudoby,“ řekl stanici BBC brazilský novinář Lito Cavalcanti. „Nižší třídy žijí ve favelách, chudinských čtvrtích a nemají přístup ke vzdělání. Sport je řešení. A jediným sportem, o který se Brazilci zajímají, je fotbal.“ Parreira ale popírá často tradovanou legendu, že kluby nabírají šikovné útočníky na písečných plážích.
„To je ale jen mýtus. Nejsou už žádní špičkoví hráči z ulice nebo z pláže. Kluci přicházejí do klubů mezi desátým a dvanáctým rokem a trenéři se jim pak věnují v příslušných věkových kategoriích. Brazilští hráči jsou dnes tvořeni systémem,“ zdůrazňuje Parreira.
Jenže brazilský systém se zásadně liší od toho evropského. „Děti hrají fotbal, ale my jim necháváme svobodu,“ upozorňuje Leonardo, mistr světa z roku 1994. „Neříkáme osmiletým klukům, že by měli hrát pravého obránce.“
„Nezavíráme je do klecí,“ přitakává Parreira. „Necháváme je být, necháváme je hrát. Koučujeme je až od věku, kdy jsou na to připraveni.“ Možná právě proto produkuje brazilský fotbalový systém tak ohromující množství talentovaných hráčů. „Slyšíte děti ve škole, jak říkají, že chtějí být jako Ronaldo nebo Zico nebo Pelé. Máme hodně dobrých příkladů. Ne jenom jednoho nebo dva,“ pokyvuje hlavou Carlos Alberto.
A Brazilci mají v rukou ještě dva velké trumfy: bezstarostnou povahu a čirou radost ze hry. „Kdybyste hrál v Evropě a tancoval byste v autobuse cestou na finále mistrovství světa, lidé by to brali tak, že se plně nekoncentrujete,“ říká Leonardo. „Ale pokud se nesmějete v týmovém autobuse v Brazílii cestou na utkání, ostatní si myslí, že se bojíte. Je to zkrátka jiná mentalita.“
Před tím, než za pár dnů vyběhne brazilský výběr na šampionátu ke svému prvnímu zápasu, bude mít kouč Parreira z čeho vybírat. „Víte, my v Brazílii říkáme, že velký hráč se u nás rodí každý den,“ usmívá se Carlos Alberto.
„Národní fotbalový tým symbolizuje národní identitu,“ říká kouč Carlos Alberto Parreira. „Brazilci jsou jednotní, jedině když hraje reprezentace,“ dodává.
Jeho výběr na blížícím se mistrovství světa budí strach. Hlavně v ofenzivě nemají „kanárci“ takřka žádnou konkurenci. Ronaldinho, Kaká, Adriano, Ronaldo, Robinho - to jsou jména, před kterými se musí třást každá obrana. V osmifinále na ně možná narazí Česko... Parreira už také dopředu naznačil, že hodlá základní sestavu přizpůsobit právě tvořivým hráčům.
A slabší forma Ronalda, který před čtyřmi roky vystřílel Brazílii titul? „Byl bych překvapený, kdyby Ronaldo neměl excelentní turnaj,“ zůstává klidný Parreira. „Je to pořád jeden z nejlepších útočníků na světě.“
Nic jiného než fotbal neexistuje
Proč je vlastně právě v Brazílii fotbal náboženstvím? „Zkoušeli na to přijít sociologové i psychologové, ale nenašli jediný důvod,“ usmívá se Parreira. „Možná je to proto, že nemáme žádná zemětřesení, nemuseli jsme bojovat o nezávislost a nemusíme nikoho posílat do války.“
Carlos Alberto, kapitán mistrů světa z roku 1970, zase upozorňuje na to, že Brazílie žije fotbalem čtyřiadvacet hodin denně. „A to je rozdíl mezi námi a Evropou,“ říká Alberto. „Po mistrovství světa začnou lidi v Evropě zase myslet na svoje životy, na svoji práci. V Brazílii nic jiného než fotbal neexistuje.“
Jedním z důvodů, proč země chrlí tolik fotbalových talentů, je také složitá životní situace v Brazílii. „Fotbal je jediná cesta z chudoby,“ řekl stanici BBC brazilský novinář Lito Cavalcanti. „Nižší třídy žijí ve favelách, chudinských čtvrtích a nemají přístup ke vzdělání. Sport je řešení. A jediným sportem, o který se Brazilci zajímají, je fotbal.“ Parreira ale popírá často tradovanou legendu, že kluby nabírají šikovné útočníky na písečných plážích.
„To je ale jen mýtus. Nejsou už žádní špičkoví hráči z ulice nebo z pláže. Kluci přicházejí do klubů mezi desátým a dvanáctým rokem a trenéři se jim pak věnují v příslušných věkových kategoriích. Brazilští hráči jsou dnes tvořeni systémem,“ zdůrazňuje Parreira.
Jenže brazilský systém se zásadně liší od toho evropského. „Děti hrají fotbal, ale my jim necháváme svobodu,“ upozorňuje Leonardo, mistr světa z roku 1994. „Neříkáme osmiletým klukům, že by měli hrát pravého obránce.“
„Nezavíráme je do klecí,“ přitakává Parreira. „Necháváme je být, necháváme je hrát. Koučujeme je až od věku, kdy jsou na to připraveni.“ Možná právě proto produkuje brazilský fotbalový systém tak ohromující množství talentovaných hráčů. „Slyšíte děti ve škole, jak říkají, že chtějí být jako Ronaldo nebo Zico nebo Pelé. Máme hodně dobrých příkladů. Ne jenom jednoho nebo dva,“ pokyvuje hlavou Carlos Alberto.
A Brazilci mají v rukou ještě dva velké trumfy: bezstarostnou povahu a čirou radost ze hry. „Kdybyste hrál v Evropě a tancoval byste v autobuse cestou na finále mistrovství světa, lidé by to brali tak, že se plně nekoncentrujete,“ říká Leonardo. „Ale pokud se nesmějete v týmovém autobuse v Brazílii cestou na utkání, ostatní si myslí, že se bojíte. Je to zkrátka jiná mentalita.“
Před tím, než za pár dnů vyběhne brazilský výběr na šampionátu ke svému prvnímu zápasu, bude mít kouč Parreira z čeho vybírat. „Víte, my v Brazílii říkáme, že velký hráč se u nás rodí každý den,“ usmívá se Carlos Alberto.
