Ve finále prohráli, přesto se dočkali mistrovských oslav. V úterý uplynulo osmdesát let ode dne, kdy českoslovenští fotbalisté v památném římském finále mistrovství světa prohráli s Itálií.
Do světa letěl výsledek 2:1 ve prospěch domácího týmu, ale také okolnosti, které finálový zápas provázely. Neboť Italy postrčila k titulu i sílící fašistická ideologie. „Má se za to, že rozhodčí vybíral sám Mussolini,“ napsal s odstupem britský list Daily Mail.
„Ivan Eklind ze Švédska řídil už semifinále Italů proti Rakousku, v němž domácí zatlačili soupeřova brankáře i s míčem za brankovou čáru a on uznal gól. A jeden z čárových, Belgičan Louis Baert, řídil zápas Itálie - Španělsko v prvním kole. Domácím dovolil neuvěřitelně agresivní hru, prošlo jim zranění tří Španělů, střídat se tehdy nesmělo.“
Zajímavé jsou i další okolnosti. V předvečer finále se Mussolini nesešel s hráči, aby je povzbudil, ale pozval na večeři sudího Eklinda, kterého pak ještě před zápasem přijal v čestné lóži.
Čechoslováci dospěli do finále výhrami nad Rumunskem 2:1 (góly Puč a Nejedlý), Švýcarskem 3:2 (Svoboda, Sobotka, Nejedlý) a v semifinále nad Německem 3:2 (tři branky Nejedlého).
A samotný boj o světový titul? „Puč byl zraněný na hlavě, na chvilku dokonce ztratil vědomí. Při ošetření mu dali čuchnout čpavku, ale zřejmě to trochu přehnali. Probudili ho natolik, že hned vběhnul na hřiště, po chvilce utekl po levém křídle a z ostrého úhlu dal gól,“ přibližuje fotbalový historik Miloslav Jenšík.
Scénář ale měl být jiný. Narýsovala jej fašistická diktatura, která vítězstvím v turnaji chtěla demonstrovat svou sílu.
A Eklind znovu toleroval brutální hru domácích. Zraněný Krčil kulhal, po něm i Puč. V závěru Orsi vyrovnal a v 5. minutě půlhodinového nastavení Schiavio rozhodl.
Při vyrovnávací brance Orsiho chybělo do konce sedm minut. „To ale nikdo z nás netušil, protože hodiny na stadionu nebyly a nikdo z vedení nás třeba dvacet minut před koncem na zbývající čas neupozornil,“ uvedl později legendární brankář František Plánička ve svých pamětech.
Světový tisk označoval Čechoslováky, kterým se v Praze nejen na tehdejším Wilsonově, nyní hlavním nádraží dostalo mistrovského přivítání, za morální vítěze a ještě po šedesáti letech se vedly diskuse, zda jim titul nepřiznat.
„Takový návrh padl už v osmdesátých letech, ale i u nás převládl názor, že historie se měnit nedá. Nicméně i to svědčí o tom, že svět vnímá křivdu spáchanou na tehdejším československém fotbale,“ dodává historik Jenšík.
O 28 let později, v Chile 1962, svět znovu sledoval neuvěřitelné tažení československého mužstva, které skončilo až ve finále proti obhájcům titulu z Brazílie (1:3).
„Bylo otřesné vidět, jak se slavný Garrincha nemůže uvolnit, jak Nilton Santos prožívá s kličkujícím Pospíchalem nejhorší chvíle života a... nakonec tragický omyl brankáře Schrojfa při třetí brance, která definitivně stála Čechoslováky titul,“ napsal londýnský Daily Express.
Kadraba: Schrojf za to nemohl
Podle dobových referencí finále skutečně nezastihlo v nejlepší pohodě právě brankáře Schrojfa, do té doby velkou oporu týmu. Možná proto, že jej těsně před zápasem vyhlásili nejlepším brankářem šampionátu; do kabiny vtrhli novináři a nikdo tomu nedokázal zabránit.
Josef Kadraba, střelec semifinálového gólu Jugoslávcům ukázkovou rybičkou, který žije ve Vídni, však gólmana brání. „Ve finále kvůli zranění nehrál Honza Lála, předtím na pravém beku naprosto bezchybný, což byla velká smůla. Nerozehraný Jirka Tichý jej proti rozjetému Amarildovi při nejlepší vůli nahradit nemohl. Ale – asi to byl osud,“ pokyvuje hlavou.
Do Chile přitom tým mířil skromně a potichu, jako by uniklo, že jde o vyzrálý kolektiv, který se na šampionát probil bruselskou baráží se Skotskem (4:2).
„Říkali nám, abychom si ani nevybalovali kufry, že hned pojedeme zpátky,“ vybavuje si Josef Masopust, který dal ve finále Brazilcům vedoucí gól. Nakonec jej spolu se Schrojfem a Pluskalem zařadili do týmu All Stars a všechno přikrášlilo udělení Zlatého míče pro nejlepšího fotbalistu Evropy za rok 1962.
Tým porazil ve skupině Španělsko 1:0 (Štibrányi), s Brazílií hrál 0:0 a Mexiku podlehl 1:3 (Mašek), což už na postupu nic nezměnilo. Ve čtvrtfinále zdolal Maďarsko 1:0 (Scherer) a v semifinále Jugoslávii 3:1 (Kadraba, Scherer 2).
INFOGRAFIKA Plný náhled po rozkliknutí. |
Finále však mohlo dopadnout jinak. „Kdyby za stavu 1:2 ruský rozhodčí Latyšev pískl penaltu za jasnou ruku Djalmy Santose ve vápně, kdyby chvilku nato Kadrabova hlavička mířila mezi tyče, kdo ví,“ připomíná historik Jenšík.
Také tento šampionát měl zajímavé pozadí. Před odletem fotbalisté vyfasovali saka a kalhoty, ve kterých byli olympionici o šest let dříve v Melbourne. A k nim rádiovky s anténkami. „Hrůza, však ty čepice okamžitě skončily na dně kufrů,“ usmívá se Josef Jelínek, legendární rychlík na levém křídle.
Tím však příběh s rádiovkami neskončil – ve výpravě totiž kvůli šetření chyběl masér. „Tak jsme je dali chilskému masérovi, který o nás pečoval a měl devět dětí. Potom jsme je museli ve skladu ČSTV zaplatit, jedna stála dvanáct padesát.“
Na Chile při nedávném setkání se spoluhráči zavzpomínal také Jozef Štibrányi, který svým gólem pomohl porazit hvězdné Španělsko. „Víte, co bylo nejhezčí? Jak jejich trenér Helenio Herrera po mém gólu rozmlátil židli, na které do té doby seděl!“ zmínil se smíchem kouče, který v letech 1964 a 1965 vyhrál s Interem Milán PMEZ, předchůdce dnešní Ligy mistrů.
