Je neděle odpoledne a nastává fotbalový čas. Stejný pořádek platí v Česku i tady v Keni. Cesta na městský stadion v Nairobi ubíhá pomalým tempem. V hlavním městě této východoafrické země stejně nepotkáte snad nikoho, kdo by usilovně spěchal. Veškerý ruch probíhá houpavým stylem v reggae rytmu, který je místním nejvíc vlastní. Po děravých silnicích s betonovými retardéry, které vám často odřou podvozek, stejně nejde jet rychle.
Pro českého fanouška si lze těžko představit exotičtější fotbalovou výpravu. Keňu proslavili ve sportovním světě především vynikající vytrvalostní běžci, ale o keňském fotbale se toho v Evropě vlastně moc neví. V žebříčku FIFA se ostatně jeho národní reprezentace nachází jen tři místa před Lucemburskem, až na 124. příčce.
K vstupní bráně stadionu, na kterém se má odehrát ligový zápas, procházíme zablácenou cestou přes tržiště, kde se prodává široký sortiment – obleky, boty, vlnitý plech nebo ananas. Nutno podotknout, že pohled na návštěvníky z Evropy tady působí dost nezvykle pro domorodce – ostatně jako ve všech čtvrtích mimo moderní centrum tu žádného bělocha nepotkáte.
Během víkendového odpoledne se na jednom místě hrají hned dva zápasy za sebou. U pokladny zaplatíte VIP vstupné 200 šilinků (zhruba 40 korun), což znamená, že jste získali přístup na hlavní tribunu. To je velká výhoda. Na betonových schodech sedíte ve stínu a máte tak k dispozici mnohem větší pohodlí než na nekrytých ochozech naproti, do kterých celé odpoledne praží slunce.
Kolem oploceného hřiště vládne klid a je těžké poznat, který tým je domácí nebo jaké je skóre – chybí tradiční evropské kotle i ukazatel skóre. A povzbuzování? To se ozývá jen zřídka. Takže pokud přijdete pozdě, nezbývá vám než se zeptat diváků okolo, protože na stadionu jaksi chybí i hlasatel. Diváků na zápas mezi místním klubem KCB a Congo United z druhého největšího města v Keni Mombasy dorazilo jen několik stovek. A to by se jich sem podle oficiálních údajů vtěsnalo až 15 tisíc.
Ale i zázemí je z evropského pohledu hodně odlišné, tedy spíše úsměvné. Kvůli rekonstrukci nelze využít momentálně anišatny a hráči zůstávají o přestávce na lavičkách. To vše zapadá do celkového rázu zápasu: místo přírodního trávníku se hraje na umělém povrchu, na hřiště fouká chvílemi silný vítr, který sem přináší i všudypřítomný prach. Pokud zápas nevysílá tuzemská televize, chybí i jakékoliv reklamní panely.
Snad i proto je dnes pro keňské fanoušky lákavější sednout k televizi a sledovat atraktivní podívanou ze sedm tisíc kilometrů vzdálených stadionů v Anglii. I keňská nejvyšší soutěž se sice jmenuje Premier League, ale tím veškerá podobnost končí. Fotbal přesto hraje v keňské společnosti jednoznačně pozitivní roli. Prostřednictvím organizace MYSA, která pořádá ligu pro desetitisíce dětí z chudinských částí Nairobi, se řadě z nich podařilo dostat z trýznivého prostředí slumu, kde žije jen v Nairobi přes půl milionu lidí. Polovina hráčů působících dnes v keňské lize, která je ryze profesionální, prošla soutěžemi pořádanými MYSA.
Někteří z nich se stali součástí nedělního dění na Městském stadionu v Nairobi. Obecenstvo při prvním utkání rozehřívá až druhý poločas, ve kterém domácí KCB dávají čtyři góly, nicméně je zřejmé, že většina fanoušků dorazila až na druhý zápas mezi FC Rangers a SoNy Sugar. I v něm vítězí tým z Nairobi, Rangers porážejí klub vlastněný cukrovarnickou firmou 3:0 a ožívá i skupinka fanoušků s transparentem povzbuzujícím vítěze.
Při každém gólu ho vezmou dva mladíci do rukou a nadšeně se s ním proběhnou podél celé tribuny. Kdo si po zkušenostech z loňského světového šampionátu v Jižní Africe myslí, že by tu mohly nepřetržitě bzučet vuvuzely, musí si poupravit názor. Ne všude na kontinentu se plastikové trubky ujaly, tady neuslyšíte ani jednu.
Čtyřhodinová podívaná končí a diváci spěchají domů. Po 18. hodině se blízko rovníku stmívá, což ve městě s nejvyšší kriminalitou na černém kontinentu představuje jasný signál: je lepší opustit potemnělé ulice.
