Vyšel speciál LN 101 pohnutých osudů |
Drtivé většině obětí bylo méně než třicet let. "Nemohli jsme se toho utkání dočkat," vyprávěla Jenni Hicksová patnáct let po neštěstí. Konečně našla sílu, aby o tom promluvila: "Domů jsme se vrátili ve dvě ráno. Bez našich holčiček." Devatenáctiletou Sarah našli ležet na reklamním panelu za brankou, dav lidí ji umačkal.
Překrásný den 15. dubna 1989, ve kterém mělo proběhnout semifinále Anglického poháru mezi Nottinghamem a Liverpoolem, se změnil v apokalypsu. Už po obědě bylo něco špatně. Před stadionem Hillsborough se ve frontách tísnili fanoušci Liverpoolu a strážníci na koních neměli kam cuknout. Jen se nevrle bránili prosbám utlačovaných, kteří žádali trochu vzduchu.
Deset tisíc fanoušků v rudých dresech se tlačilo před pouhými sedmi turnikety. Lidé přelézali ploty, aby se posunuli aspoň o píď, jenže to všechno jen umocňovalo chaos. Nešlo se hnout tam ani zpátky. Už tam docházelo k nebezpečným šlapanicím, leckdo se dusil. "Vzduch! Potřebuju vzduch," bylo slyšet z davu.
ČTĚTE K TÉMATU |
Snad kdyby pořadatelé poslali fanoušky Liverpoolu na opačnou stranu na větší tribunu, a ne na chatrnou Leppings Lane, či kdyby se otevřely všechny brány stadionu či kdyby policie jen tupě nepřihlížela...
Na tribuně Leppings Lane bylo ještě hůř, mnohem hůř. Jak se na ni valili další a další lidé, lisovali se všichni navzájem nebo se rovnou drtili o kovové tyče. Nejhůř na tom byli chudáci na hraně. Kapacita tribuny nikdy nemohla pojmout ten nával. Když se dnes podíváte na fotografie z přeplněného Hillsborough, hrůzou se vám tají dech.
