Čtyřicátník Horváth: Kotník už mě na hřiště nejspíš nepustí

Slovo definitivně nakonec Horváth trochu zmírnil. Rád by totiž byl u toho, až Plzeň získá historicky třetí titul: „Pokud bude jistota a už se nebude o nic hrát, nechám si dát obstřik a naposledy šlápnu na hřiště. Kéž by se to povedlo.“

Povést se to může, Plzeň je šest kol před koncem o šest bodů před Spartou. A právě v tuhle chvíli slaví Horváth čtyřicetiny.

„Vlastně zatím neslavím, protože není čas. Ale nebojte, počkám si,“ uculí se.

Cítíte se na čtyřicet, Pavle?
Někdy tělem, hlavně ráno a večer. Myšlením spíš ne, i když životních zkušeností mám dost. V kolektivu výrazně mladších lidí nejde stárnout. Tuhle mě potěšila paní recepční na stadionu, když mi ubrala dva roky.

Místo oslav na hřišti vás aktuálně čeká jen rehabilitace. Jak to prožíváte?
Kariéru asi doplavu a dojezdím na kole. Nohu mám špatnou, ale nehroutím se. Stejně už nějaký rok přetahuju. Jak říká moje manželka: Své sis odehrál, tak buď v klidu! Ale samozřejmě nejradši bych byl každý den s klukama v kabině.

Chlapi ve čtyřiceti obvykle bilancují. Co vy?
Napadlo mě to před pár dny, kdy kariéru skončil hokejista Tomáš Vlasák, můj kamarád. Šli jsme podobnou cestu životem. On ji končil sestupem se Slavií, já doufám, že na konci budu mít titul. Naše životy byly nalajnované předem, věděli jsme, že zítra je trénink a pozítří zápas. Teď nastává nová doba.

Jaká bude?
Nevím, jestli budu dobrý trenér. Nevím, jestli vystuduju licenci. Nevím, jestli mě to bude bavit. Takové otazníky jsem dřív řešit nemusel. Z toho pohledu jsou pro mě čtyřicátiny dvojitým milníkem. Přitom už třicetiny jsem považoval za hranici, po které budu končit. Jenže já tu hranici posunul o deset let.

To jste asi ve třiceti těžko dokázal představit, že?
Byl jsem v Japonsku a plánoval, že v Kóbe prodloužím smlouvu. Jenže pak přišla Sparta a pak Plzeň. Víte, já si vždycky něco naplánoval a nikdy to nevyšlo. Ale je fantastické, že to vyšlo právě takhle. Bavím se o tom občas s fyzioterapeuty, což jsou odborníci. Všichni kroutí hlavou: Jak je možné, žes to se svými proporcemi a hodně plochýma nohama mohl vydržet do čtyřiceti?

Nejkrásnější roky jste si schoval na závěr a pro Plzeň. Dalo se vůbec dosáhnout víc?
V Plzni asi ne. Pokud se povede můj poslední titul, bude to až neskutečné. Tři tituly v pěti letech, dvakrát Liga mistrů, třikrát postup do pohárového jara... Přitom před šesti lety byla Plzeň podprůměrná. Je to pohádka.

Bude pokračovat?
Klub je nastartovaný tak, že by to mělo ještě nějakou dobu vydržet. Ale stejně je to hodně výjimečné.

Vy a trenér Pavel Vrba jste v plzeňské revoluci sehráli zásadní roli. Doceňujete svou pozici?
Nenahraditelný je tým, ne já. Jakýkoli hráč by bez týmu nebyl nic. To je moje heslo, přes které nejede vlak. Ronaldo nebo Messi by možná byli skvělí, ale s Realem a Barcelonou jsou výjimeční. Ano, možná jsem populární, ale daleko víc než já tu popularitu ovlivnilo mužstvo, ve kterém jsem hrál.

Vedle vás ovšem vyrostli mladí. Jiráček, Darida, teď Hrošovský.
Tak to bývá. Taky jsem měl kdysi v Jablonci štěstí, že jsem na začátku potkal hráče, od kterých jsem se učil. Sokol, Medynský, Navrátil... Jenže to byla jiná doba. Teď se hraje víc playstation, než se chodí na kafe nebo na pivo.

Vůbec se toho hodně změnilo za dvaadvacet let vaší profesionální kariéry. Co nejvíc?
Spousta taktických věcí je jiných, hraje se v jiném rozestavení, ale já bych z toho vědu nedělal, fotbal je pořád stejný. Pokud jsou hráči kvalitní a kreativní, není rozhodující, jestli hrajete na tři obránce nebo na čtyři. Ale je pravda, že by bylo zajímavé zahrát si proti sobě: jablonecký Horváth z roku 1995 a Horváth dnes.

Sám víte, že se blížíte na konec: 2. června proběhne v Plzni slavnostní benefice. Těšíte se?
Těším i netěším. Jsem hodně citlivý člověk, takže nevím, jestli to ustojím. Jen doufám, že to lidi bude bavit.

Pak by měla začít vaše trenérská kariéra. V áčku už pomáháte jako asistent trenéra Koubka a zkoušel jste koučovat dorostence. Baví vás to?
Zajímá mě to a chtěl bych to zkusit, ale nevím, jak dopadnu. Záleží, jestli mě mužstvo přijme. A jestli vůbec udělám licenci.

Nejde vám učení?
Je to děsné. Čím víc čtu, tím míň toho vím. Ale svět by se nezbořil, pokud bych to neudělal.