Je obdivuhodné, jak naši faktičtí amatéři, v tom nejlepším slova smyslu, uběhali soupeře z první příčky ligové tabulky a nekompromisním úderem v závěrečných minutách otočili zdánlivě prohraný zápas. Když k tomu přičteme neodpískanou jasnou penaltu v náš prospěch, a naopak odečteme první inkasovaný gól po neméně jasném ofsajdu, skoro bychom měli remízu v Plzni počítat mezi jarní ztráty. A to ani nedomýšlím, jak by to na hřišti muselo vypadat, kdyby naše borce za jejich hru navíc ještě někdo nějak honoroval. Platil třeba. Aby nedošlo k omylu, nemyslím tím případné kapříky z Letné nebo naopak Plzně.
Nezastírejme ovšem, že výsledek 2:2 má pro nás na druhou stranu poněkud zvláštní příchuť. Až do zhruba 85. minuty to mohlo vypadat, že se sešívaní kluci rozhodli zachovat stran boje o titul přísnou neutralitu – ukázat Spartě i Plzni na jejich hřištích, že jsme prostě herně lepší, a oběma přitom shodně furiantsky hodit pod nohy vítězství 2:0. Ale srdci pod hvězdou na dresu zjevně neporučíš! Co naplat, pomohli jsme rudé lůze a musíme se s tím naučit žít… O záchraně Slavie v nejvyšší soutěži se už reálně nedá pochybovat a k vítězství v domácím poháru máme už jen krůček. Za normálních okolností bychom si mohli říct: hezký závěr jara. Zda a co budeme v příští sezoně hrát, se bohužel stále rozhoduje někde úplně jinde než na trávníku...
Autor (42) je tradicionalista ctící víru otců a zásadu, že krev není voda, i pokud jde o fotbal a věrnost Slavii.
