5. června 2008 15:34 Lidovky.cz > Sport > Fotbal

Maminky fotbalistů

Maminka Honzy Kollera.  | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Maminka Honzy Kollera. | foto: Lidové noviny

PRAHA Kdo se chce dostat do fotbalové reprezentace, musí mít kromě píle a talentu ještě něco. Respektive někoho. Někoho, kdo jeho kariéru sleduje doslova od prvních krůčků. Proč byla pro Jana Kollera a spol. ideální fotbalová maminka tak důležitá?

Poklidné slunečné odpoledne, malebná jihočeská vesnice. Nikde ani noha. Jen jednoho místního vidím sekat trávník a druhý o kousek dál u nenápadného, hezkého domku na kraji Smetanovy Lhoty natírá plot. Je to otec nejlepšího střelce české fotbalové reprezentace Jana Kollera. Jeho žena Hana, sympatická šedesátnice v černých tříčtvrtečních kalhotách a červené blůze mi pak na terase s výhledem na upravenou zahradu, kde se vyjímá asi pětimetrový bazén ("pár temp tu Honzík taky udělá“) vypráví o tom, že často vyrazí na zápasy národního týmu do Prahy a že před měsícem se vydala i na zápas Norimberku, kde její syn hraje, s Bayernem Mnichov.

Fotbal sice paní Kollerovou baví, ale často trne, protože "Honzu pořád okopávají a každou chvíli ho někdo sejme“. "Fandění prožívám hodně. Manžel chodí na zápasy do hospody a já jsem tady doma sama. A když je nějaká situace, tak odbíhám pryč, já to nemůžu vidět. Nebo si to nahrávám na video a pak si to pustím v klidu znova, protože na to nervy prostě nemám,“ usmívá se. Takové horory jako maminka brankáře Petra Čecha, kterému prokopli lebku, rozpárali kopačkou ústa a po těle má nespočet jizev, by asi paní Kollerová nepřežila.

Když se téměř před třiceti lety rodina přestěhovala z Prahy do Smetanovy Lhoty, Petr Koller začal chytat za místní mančaft a se svými dvěma syny, šestiletým Honzou a o pět let starším Petrem na hřišti trávili většinu času. ,,Byla jsem v rodině sama ženská, takže jsem se přizpůsobila. Ale vůbec mi to nevadilo,“ říká Hana Kollerová. Za domem byla švestková alej, ,,kde si kluci postavili brány a mydlili to každej den“. Pro jejich vášeň měla sice pochopení, ale mít tři fotbalisty v chalupě není žádný med. ,,Tenkrát jsme ještě neměli automatickou pračku, a když přišli všichni tři a teď mi hodili tu hromadu zablácených věcí, tak jsem je proklínala. Měli třikrát týdně tréninky, víkendy zápasy, to bylo pořád.“

Především Jan fotbalem doslova žil. ,,Vlakem jezdil do Čimelic do školy, a jak byly ty papírové lístky, on si z toho udělal hráče a na zemi s nimi hrál fotbal. Všechny hráče měl popsaný,“ vzpomíná paní Kollerová na začátky svého syna, jehož kariéra byla na rozdíl od takového Petra Čecha či Tomáše Rosického o poznání kostrbatější. Ve Smetanově Lhotě hrál od žáčků až po dospělé, a i když se svým bratrem (také téměř dvoumetrovým), v útoku nastříleli za sezonu i sedmašedesát gólů, pohádce o nejlepším českém reprezentačním střelci historie nic nenasvědčovalo. Z okresního přeboru ve Lhotě se dostal výš do Strakonic, ale tady z něj v jeho sedmnácti udělali brankáře. Zájem pak projevil Písek, ten si to však nakonec rozmyslel a prohlásil, že Koller nemá talent.

Rodiče ale stejně jako jejich syn nepřestávali doufat, že se prosadí, a dál ho podporovali. Po vojně neměl práci a ke své profesi automechanika a opraváře zemědělských strojů se vracet nechtěl. Jeden z místních chalupářů mu sehnal brigádu v České národní bance v Praze, kde likvidoval federální peníze. Fotbálek hrál s partičkou na hřišti béčka Sparty, kde si ho také náhodou všimli, později se prosadil i do prvního týmu. ,,Honza je takový ctižádostivý a tvrdohlavý, a když si něco usmyslí, tak si za tím jde, takže jsem mu nebránila. Věřili jsme, že se mu to povede a ten sen si splní,“ říká paní Kollerová a vzpomíná na synův první den v áčku Sparty: ,,Tenkrát říkal: Mami, to byla taková vostuda, tam všichni takový fára, a já se tam přihasil se starou škodovkou. Ale nestyděl se za to a klidně se tam vedle těch jejich bouráků postavil.“ Právě se Spartou má spojeny nejhorší momenty. Kvůli své výšce muž s přezdívkou Dino na hřišti vyčnívá a zpočátku občas působil neohrabaně, čelil tak neustálým nadávkám a posměškům z hlediště. ,,Křičeli na něj vypadni, ty jelito, tady nemáš co dělat, a podobně. Bylo mně ho hrozně líto.“ Sparta Kollera prodala ráda do Belgie, kde jeho kariéra nabrala úplně jiný směr. ,,Oni mu tam říkali Jantje a měli ho tam rádi, oba dva jsme brečeli, když se loučil.“

Koller sázel jeden gól za druhým, zabydlel se v reprezentaci, a dokoncebyl zvolen Fotbalistou roku 1999. „To jsem na něj byla nejvíc hrdá, říkala jsem si, že to všechno trápení za to stálo.“

Svého syna vidí Hana Kollerová jen na pár dní v létě a o Vánocích, ale nestěžuje si. ,,Musí to tak člověk tak brát. Spíš se vydáme za ním do Německa. Pořád ale prohlašuje, že svou poslední sezonu odehraje ve Lhotě, tak uvidíme.“ Když už přece jen dorazí, vaří se u Kollerů nějaká omáčka. „Dřív snědl klidně dvaadvacet knedlíků. Dneska žije zdravě a dá si jich nejvýš pět.“

I přesto, že je hvězdou první velikosti, je její syn prý pořád stejný: dobrosrdečný a hodný, snaží se každému pomoct. Jen by se nemusel na hřišti tolik rozčilovat. ,,Moc tomu nerozumím, nikdy to nedělal, byl to absolutní kliďas,“ diví se jeho maminka. Ji z klidu kromě synových zápasů vyvádí i lidi, kteří žádají o peníze. ,,Těch dopisů, co sem chodí... Já vím, že to má třeba někdo těžký, ale jak vy víte, že je to pravda? Tenkrát byly povodně a volal sem nějaký pán z Budějovic, že mu to vyplavilo barák a že nic nemá a jestli by mu Honza nemohl poslat 250 tisíc. Já říkám, dobře, pane, ale my bysme se tam dojeli podívat. A víte, co mi řek? Ty krávo, tak si to strč někam,“ kroutí hlavou tato milá a příjemná žena, která i přes to, že její syn vydělává desítkymilionů ročně, žije - tak jako například rodiče Petra Čecha - úplně stejně jako dřív: ,,Do Čimelic jedu na kole, do Písku autobusem a do Prahy vlakem. Máme stále stejný nábytek a jsme spokojení.“

Milena Plašilová: Do kotle!
Podobný osud jako Hanu Kollerovou nebo třeba Evu Rosickou, jejíž manžel i oba synové se stali profesionálními fotbalisty a v rodině se vše odjakživa točilo kolem sportu, potkal i Milenu Plašilovou, maminku záložníka české reprezentace a španělské Osasuny Pamplona Jaroslava Plašila. Vzala si totiž nadšeného fotbalistu a porodila mu tři další hráče. ,,Nejdřív jsem na fotbal nadávala. Manžel hrál v sousedních Černíkovicích a věčně nebyl doma. Pak ale začal hrát i nejstarší Honza, mladší Jarda a nakonec i nejmladší Marek a neměla jsem šanci,“ říká sympatická osmačtyřicetiletá nakrátko ostříhaná žena v obývacím pokoji obyčejného rodinného domku ve východočeské vesničce Lično. Že jste se octli v typicky fotbalové rodině, je patrné na první pohled – poličky zdobí různé trofeje a zarámovaná fotka Sokola Černíkovice, kde všichni Plašilovi muži začínali, opodál visí pár Jaroslavových dresů. Oproti paní Kollerové měla Milena Plašilová přece jen jednu výhodu – kluci hráli odmala na takové úrovni, že jim dresy prali v klubech v Rychnově nad Kněžnou a Hradci Králové. I když ,,Jarda byl expert na ponožky, ten se vyžíval v tom, že když hráli třeba na škváře, musel mít do kopaček bílé. Pak jsem to měla namočený tři dny a drhla jsem to, až jsem měla ruce odřený“.

Nejnadšenější a nejšikovnější plejer byl právě Jaroslav. Brzy se naučil jezdit sám vlakem. Nejprve přijel autobusem ze školy ve Voděradech, pak musel do Čestlic na kole a následně vlakem do Hradce, kde trénoval. Domů se dostával až kolem osmé. ,,Bylo to náročné, ale on odmalička ten fotbal miloval, takže by tomu podřídil úplně všechno. A když jsme viděli, že mu to jde, podpořili jsme ho,“ říká energická žena, která se kromě tří synů a manžela stará nyní i o šestaosmdesátiletého tatínka. Jardovi fotbal povolila pod jednou podmínkou – nesmí se zhoršit ve škole. S tím ale nebyl problém. ,,Chtěl být prostě vždycky ze všech nejlepší. Už od školky. Šli na oběd a on chtěl stát první u dveří. A když si něco umanul, tak si za tím tvrdě šel.“

Jaroslavova kariéra se na rozdíl od Jana Kollera vyvíjela přímo raketově. V šestnácti nakoukl do ligy, prošel mládežnickými reprezentacemi čtrnáctiletých, patnáctiletých i šestnáctiletých, kde si ho po mistrovství Evropy vyhlédl přední klub francouzské ligy AS Monaco. Byl ve třeťáku na stavební průmyslovce a čtvrťák si mohl dodělat dálkově, proto ani na chvilku neváhal. Maminka sice protestovala, ale nakonec podlehla přesile. 14. září roku 1999, kdy s Jardou do Monaka na otočku letěla, bylo pro paní Plašilovou nejhorším dnem v životě a dost se tehdy nabrečela. Neuvažovala třeba jako paní Jágrová, že by syna následovala? Nebo paní Rosická, která pobývala se synem v Dortmundu a často za ním jezdí i do Londýna? ,,Jarda mě o tom, že bych tam jela s ním, nenechal ani uvažovat. Říkal: buďto to zvládnu sám, anebo se vrátím.“ Ač působí Jaroslav Plašil na hřišti poměrně křehce a plaše až zakřiknutě, zdání klame. Samostatný byl odmala a zařídit si chtěl vždycky všechno sám. Až po letech, v jedné slabé chvilce o Vánocích, mámě přiznal, jak se mu v Monaku stýskalo.

Za to, že svého syna vidí od jeho sedmnácti jen párkrát do roka, si Milena Plašilová vyslechla své. „Tady na vesnici mi to řekli na plnou hubu, když jsme šli třeba na zábavu. Ty jseš hrozná matka, povídali. Přitom on kdyby chtěl, tak bychom to tehdy udělali jinak,“ vzpomíná ne nepříjemné zážitky. ,,Ale byli jsme nakonec rádi, že to ustál takhle sám, člověk má zkusit leccos. Určitě to bylo pro něj to nejlepší, co mohlo být. Říkala jsem mu, vrátit se můžeš vždycky a žádná ostuda to nebude.“ Spousta lidí se také nevyrovnala s Jaroslavovým úspěchem. „Někteří známí nás zklamali, už když Jarda odcházel, protože si mysleli, že my z toho máme balík, přitom to jsou Jardovy peníze, nikdy jsme po něm nic nechtěli. Bylo to jeho a on ať si to zařídí, jak chce. Spousta těch našich kamarádů s námi přestala komunikovat,“ krčí rameny maminka reprezentačního záložníka.

Nejkrásnější okamžiky Milena Plašilová prožívala, když hrálo Monako s Realem Madrid a postoupilo do finále Ligy mistrů, a loni při kvalifikačním zápase českého týmu v Německu, kde vstřelil její syn gól. ,,Jinak jsem ale radši fandila v Černíkovicích, tam je jiná atmosféra. Při utkání reprezentace vždycky máme lístky do takového toho VIP a to já nemám ráda, lepší je kotel. Kolikrát jsme se takhle vypravili od Sokola autobusem, a to je něco úplně jiného, to vás uchvátí. Mně je nejlíp mezi těma obyčejnýma v kotli, můžete si u toho dát pívo a štamprli a pořádně si zakřičet,“ směje se energická žena. A přiznává, že se jednou vžila do utkání tak silně, že ji z černíkovického hřiště museli vyvést pořadatelé.

Jak vidí Milena Plašilová svého slavného syna? ,,Je hrozně poctivý, nikoho by nepodrazil, když něco splní, slíbí to, a kdyby si nebyl jistý, tak to neslibuje. Taky hodně rychle dospěl. Třeba tomu nejstaršímu bráchovi je osmadvacet a je to rozdíl. Ten nebyl ani nikde na intru a byl zvyklý, že když je něco potřeba, tak to prostě někdo zařídí,“ zamýšlí se.

Právě kvůli svému dlouhému pobytu mimo domov také Jaroslav ,,hrozně vždycky chce, aby všechno fungovalo a byli jsme dohromady, pořád volá a píše a je někdy až přehnaně starostlivej“.Loni přivezl domů i svou brazilskou manželku, baletku Anu Luciu. ,,Svatbu měli tady ve Voděradech, dorazila i její rodina a poprvé v životě viděli sníh. A když přijela k nám do Lična, docela koukala, ona je ze Sao Paula.“ Že by se Jaroslav Plašil vrátil po skončení fotbalové kariéry do rodné vísky, maminka nepředpokládá. ,,Lično by mu bylo malý. Ale až budeme s manželem v důchodu, tak budeme mít víc času a snad se uvidíme častěji. “

Na Euro se paní Plašilová nechystá, protože připravuje svatbu svého nejstaršího syna. Naplánovaná je na 28. června, den před finále. Jestli Češi do té doby nevypadnou, bude zažívat asi perné chvilky. Co když dá mužské osazenstvo včetně ženicha přednost fotbalu?

Jarmila Rozehnalová: Syn byl vždycky precizní
To datum se Jarmile Rozehnalové, mamince stopera Davida Rozehnala (27), navždy vrylo do paměti. Psal se 19. červen 2004 a fotbaloví fanoušci sledovali zápas na Euru v Portugalsku mezi Českem a Nizozemskem. Za stavu 2:2 poslal trenér Karel Brückner na hřiště právě Davida Rozehnala. Byla to jeho premiéra v ,,nároďáku“. V tu samou chvíli ležela v porodnici snacha paní Rozehnalové, manželka Marka, o pět let staršího Davidova bratra. Narodila se vnučka Aneta. ,,Těch oslav bylo nepočítaně,“ usmívá se paní Rozehnalová (55), nakrátko ostříhaná žena, jejíž štíhlá postava nezapře, že kdysi hrávala prvoligovou házenou.

Jarmila Rozehnalová, která už jedenáct let učí na olomouckém Slovanském gymnáziu a zároveň externě didaktiku na Přírodovědecké fakultě UP, žije se svým manželem Oldřichem v upraveném dvojdomku na kraji hanácké vesnice Kožušany. V Davidově rodné vísce o osmi stech obyvatelích je fotbalové hřiště, sportovní hala, hraje se tu florbal, volejbal i hokejbal. Ale prim má kopaná: ostatně Oldřich Rozehnal coby trenér přivedl kožušanské mužstvo do I. A třídy.

V domku má svůj pokojík, plný dresů a fotbalových trofejí i David Rozehnal, obránce, který vystřídal kluby v Bruggách, Paříži, Newcastlu a nyní působí v Laziu Řím. ,,Máme poměrně velkou zahradu a Davidovi bylo kolem deseti. Vždycky se běžel pochlubit, kolik udělá koníčků na pravé noze, těch zvládl i padesát,“ vzpomíná paní Rozehnalová. ,,Já ho chválila, ale můj manžel říkal: A kolik jich uděláš na levé?“ Dnes kope David oběma nohama stejně: i díky výchově pana Rozehnala.

Jako malý začínal David s maminčinou oblíbenou házenou, ale zvítězil fotbal – stejně jako u bratra Marka, který se však kvůli onemocnění na střední škole nemohl věnovat sportu vrcholově. ,,David je a byl houževnatý, není to taková štika jako třeba Tomáš Rosický. Na dovolené ráno vybíhal trénovat, dodržoval vše, co mu trenéři nakázali,“ vzpomíná paní Rozehnalová. Dnes vídá svého syna zhruba třikrát do roka. ,,Vrcholový sport je řehole,“ posteskne si, ,,ale naštěstí svého vnuka Luku a snachu Peťu vídám častěji.“ 

Když přijede David domů do Kožušan, nesmí na stole chybět jeho oblíbená babiččina mramorovaná bábovka nebo oříškové koláčky z překládaného těsta. ,,Vždycky byl precizní, i v jídle. Musel mít na stole jen libové maso,“ vypráví paní Rozehnalová krásnou češtinou. Jeden z nejtěžších okamžiků byl pro ni odjezd syna do belgických Brugg: paradoxně i proto, že s ním jela jeho budoucí manželka Petra. ,,Měla rok a půl do státnic. Já bych nebyla nadšená, kdyby se moje dcera jen tak rozhodla a odjela za nějakým fotbalistou.“

A něco navíc:
Alena Pospěchová: Syn nechce být vzadu
"Pospěchová, těší mě,“ vítá nás v paneláku na opavském sídlišti maminka pravého obránce českého nároďáku a dánské Kodaně Zdeňka. "Za chvíli přijdou i děti, nevadí?“ Po mé otázce, jestli má Zdeněk nějaké sourozence, však následuje studená sprcha: "Ale já jsem matka Zbyňka.“ Následuje nekonečná odmlka a nejtrapnější okamžik, jaký jsem si do té doby neuměl ani představit.

Zbyněk Pospěch je taktéž vynikající fotbalista – toho času střelec bratislavské Artmedie, kde před třemi týdnyv rozhodujícím zápase nastřílel hattrick, a zajistil tak svému týmu mistrovský titul – a taktéž z Opavy. I když bych se hanbou propadl někam do okolních šachet, Paní Pospěchová bere tento fatální omyl naštěstí sportovně. Nikoli náhodou. Jestliže naše předchozí maminky své syny všemožně podporovaly a pečovaly o ně, Alena Pospěchová (55) šla ještě dál – sama fotbal za místní dívčí ligové družstvo hrála. S fotbalem musela kvůli nemoci brzy skončit, ale vedla k němu aspoň svého syna. "Zbyňkův táta sice hrával za takové ty vesnice, ale furt nebyl schopný s ním zajít na hřiště, tak jsem šla já.“

Paní Pospěchová jezdila se synem na všemožné zápasy od žáčků, nechyběly ani turnaje v Německu či ve Francii, fandit chodila synovi i na ligu do Slovácka a samozřejmě v Opavě, nevynechávala ani venkovní mače. "Chtěla jsem jet na Slovensko, jak jim budou předávat ten pohár, ale on má teď šestitýdenní mimčo, tak jsme byli s ním tady. Minule, když dostal pohár v Liberci, jsem u toho taky nebyla, protože jsem byla nemocná, to mě docela mrzelo.“ Nejkrásnější okamžiky proto zažila na utkání poháru UEFA proti Moskvě. "Já jsem musela být skoro pokaždé. On byl rád, že tam chodím, že mu fandím, byl na to zvyklý odmala.“

Paní Pospěchová fandí jako o život ("Nekoukám se, akorát když kope penalty“) a nejvíc zuří, "když do něj někdo zajede“. Nejhůř ale snáší různé diskuse na internetu, kde komentovali Zbyňkovu nedávnou nehodu nebo jeho přestup do norského Odd Gerland. "Psali, že je tlustý a neumí hrát,“ rozčiluje se srdečná žena s typickým moravskoslezským přízvukem.

Zbyněk je stejně jako synové všech námi oslovených maminek "typ, který nechce být vzadu, strašně chce být vidět, něco dokázat“. I když prošel i reprezentací do 21 let, za áčko zatím nenastoupil. Pořád ale "chce dělat všecko proto, aby se dostal výš“. Maminka na něj vždycky byla pyšná a přiznává, že mu "čistila i kopačky“.

On-line reportáž | HOKEJ

Kanada - Finsko
1 : 2
53:47
Marchessault zpoza branky vyrazil kolem tyče, Lankinen jeho bekhend kryje.
52:50
Theodore švihem hledal skulinku ve skrumáži, Lankinen má puk bezpečně v moci.
52:28
Reinhart se proháčkoval do šance, z levého kruhu vypálil příklepem, puk ale šel přímo do náruče finského brankáře.