Možná ne až tak dramatická, ale znovu úžasná, dechberoucí a nezapomenutelná. Opět s bleděmodrými City v hlavní roli.
Pokud jste v neděli seděli přilepení u televize a přepínali mezi děním na manchesterském Etihad Stadium a liverpoolském Anfieldu, prožili jste i vy výjimečnou show, jakou vážně umí vyprodukovat snad jen Premier League, nejsledovanější fotbalová soutěž planety.
Vítěz? Manchester City, čerstvý držitel čtvrtého anglického titulu za posledních pět let. Nedivte se, že kouč Guardiola v euforii tým i sebe vychválil: „Jsme legendy!“
Poražený? Liverpool, kterému nestačilo ani to, že potřetí z posledních čtyř sezon posbíral do tabulky přes 90 bodů.
Jen dvakrát během uplynulého ročníku prohrál.
V osmatřiceti zápasech inkasoval jen šestadvacet branek.
Na hrotu útoku měl egyptského fantoma Salaha, který přispěl třiadvaceti góly a třinácti asistencemi.
A stejně to bylo málo.
Když právě Salah šest minut před koncem proti Wolverhamptonu konečně poslal tým do vedení, slavil jako pominutý, ale jen do chvíle, kdy doběhl pod narvanou tribunu.
Tam mu jeden z fanoušků ukázal tři zdvižené prsty na pravé a dva na levé ruce a úsměv byl tentam. Bylo evidentní, co tohle gesto znamená: že City během šesti minut (!) otočili zápas proti Aston Ville, ve kterém přitom ještě čtvrt hodiny před koncem prohrávali 0:2. Při vítězství Liverpoolu by jim přitom ani remíza k titulu nestačila.
I to je jeden z důkazů, že velkolepější fotbalovou podívanou než tu, kterou každoročně nabízí Premier League, těžko objevíte.
 |
Píše zdánlivě kýčovité příběhy, takové, u kterých byste za normálních okolností jen mávli rukou: To se přece nemůže stát! Zároveň nutí hráče pod neskutečným tlakem ze sebe vymáčknout to nejlepší. Umíte si představit, jak úzko muselo být borcům ze City, když ve druhém poločase mrkli na časomíru?
Asi jako maturantovi, který si vytáhl neoblíbenou otázku, snaží se na potítku vydolovat zbytky vědomostí a slyší zlověstný zvuk hodinové ručičky. Tik, tak! Tik, tak!
Čas utíkal, nervy pochodovaly, trenér Guardiola před lavičkou poskakoval a drbal se na holé hlavě, kdykoli jeho tým zazdil nadějný útok. Pak ovšem vypustil do hry náhradníka Gündogana, který prvním gólem tým nastartoval a třetím otevřel bránu do fotbalového ráje.
„I my jsme jen lidi. Když jsme prohrávali 0:2, napadlo nás, že naše šance je miniaturní,“ vyprávěl pak německý záložník do kamer. „Hlavní bylo nepanikařit, hrát jako obvykle. Dali jsme rychle dva góly a měli dost času přidat třetí. Můžeme na sebe být hrdí, ale to může být i Liverpool. Bez něj by tahle liga nebyla tak atraktivní.“
V posledních sezonách má skutečně Premier League v City a Liverpoolu poklad. Tahák na diváky. Postupně se mezi nimi vytvořila zvláštní forma rivality: přetahují se o vládu, touží soupeře sesadit, přitom se respektují. A dobře vědí, že jeden druhého posouvají a zlepšují.
„Díky nim sezonu od sezony rosteme,“ poslal poraženým kompliment Guardiola. „Naháněli jsme nejlepší tým světa,“ kontroval jeho protějšek Jürgen Klopp.
A co příští rok? Další bláznivá zápletka by asi nikoho nepřekvapila.
