Pavel Horváth (35) jako by odmítal vzít na vědomí přibývající roky a je tahounem Viktorie Plzeň, po podzimu nečekaného lídra ligy. A když se jubilant nedávno nechal slyšet, že "Horvy" je hráčem jeho krevní skupiny, nebylo co řešit – sešli se u jednoho stolu.
Vzpomenete si, kdy jste vzali na vědomí jeden druhého?
MASOPUST: Dost brzo. Vždycky se dívám na hráče, co mají tady (ukazuje si na hlavu), a ne jestli hodně běhají. Oceňuju, když je hráč schopný dirigovat hru, když umí zareagovat na vývoj zápasu. A to je právě Pavel. Jako dorostence jsem ho neznal, ale v lize někdy v polovině devadesátých let, když hrál v Jablonci a potom ve Slavii, už nešlo nevšimnout si ho.
HORVÁTH: Jako dorostence jste si mě všimnout nemohl. Ve Spartě jsem byl rád, že mě nevyhodili, v dorostu tam bylo dost narváno. Já vás pochopitelně znám hlavně z knížek – jedna byla Dukla mezi mrakodrapy od Oty Pavla a ta druhá...
MASOPUST: Druhý poločas?
HORVÁTH: Jo. Tam bylo o tom, jak jste běhali v Šárce. To se ještě běhalo v hadu, pěkně za sebou, avy jste běhal asi pátý. To už by se mě moc netýkalo, možná na začátku kariéry. A můj děda byl dlouhé roky předsedou Břevnova a znal se s Jaroslavem Vejvodou, někdejším trenérem Dukly. Chodili jsme k němu na návštěvy a já už asi v šesti věděl, že pan Masopust dostal v roce 1962 Zlatý míč pro nejlepšího fotbalistu Evropy.
MASOPUST: No jo, Vejvoda za Břevnov hrával.
Pavle, jistě znáte i další úspěchy pana Masopusta...
HORVÁTH: Jasně, a většinu můžu jen tiše závidět. Nemůžu říct, že by byl mým vzorem, protože jsem ho nikdy neviděl hrát, ale v jedné věci se mu vyrovnám. Vím, že zjara roku 1963 při utkání Dukly s Benfikou v Poháru mistrů předávali panu Masopustovi Zlatý míč a slavný útočník Eusébio byl prvním gratulantem, existuje fotka. No, a jsme na tom stejně!
Můžete to přiblížit?
HORVÁTH: Když jsem hrál v roce 2001 ve Sportingu, tak nám Benfica dala v derby tři kousky. Potom nám všem Eusébio, nejslavnější tvář Benfiky, podal ruku. Nevím, jestli si z nás nedělal legraci, že jsme dostali trojku, ale vypadalo to upřímně. To je ale tak jediné, co máme z těch úspěchů s panem Masopustem společné...! (smích)
Kdy jste vydělali fotbalem první peníze?
MASOPUST: Nedlouho po válce jsem ještě jako dorostenec hrál za áčko Mostu divizi českého venkova, hráli jsme v Ústí o první místo. Vyhráli jsme 3:1 a já dal dva góly, ve vlaku pak přišel chlap s kloboukem plným bankovek a mincí a vysypal mi to do klína. Já byl nejstarší ze šesti dětí a ty peníze jsem složil mámě na stůl: Mami, to je z fotbalu, abys mi kvůli balonu už nenadávala. Na dnešní dobu to mohlo být tak patnáct set.
HORVÁTH: A co na to máma?
MASOPUST: Nechtěla tomu věřit, jestli jsem to prý někde neukradl. Copak za fotbal můžou být peníze?
HORVÁTH: Já dělal v řeznictví, nastupoval jsem ve čtvrt na šest ráno a vím, že jsem to nezvládal. Po vyučení mi tam táta domluvil, že mě budou pouštět na tréninky, ale jednou mi povídá – dojdi si dolů pro nože, tady jsi skončil! Samozřejmě jsem jásal, bylo mi osmnáct a na Spartě jsem podepsal první smlouvu. Ono to ale nebylo jednoduché, první nabídka byla na 1870 měsíčně a táta mi doma povídá: To nemá cenu, patnáct set prožereš, to by ses víc najedl v práci. Ale pak mi to zvedli asi na tři tisíce, to už jsem podepsal.
Každý z vás měl či má problém s nadváhou – jak jste to řešili nebo řešíte?
MASOPUST: Už mi bylo pětatřicet a jednou po zápase mi choť povídá: Už se na to vykašli, i funkcionáři na tribuně říkají, proč tam ten Masopust ještě straší. Proč mi to neřekli sami? Mrzelo mě to, závěr v Dukle jsem trošku vypustil a spravil se. A v roce 1968 jsem v sedmatřiceti dostal nabídku z belgického Molenbeeku, tak říkám ženě: Nevypadá to dobře, až tam přijedu, budou si myslet, že jsem přijel na hospodářskou výstavu! V mužstvu nás bylo jen pět profíků, trénovalo se až v podvečer, tak jsem si dopoledne dával zabrat, aby neříkali, že koupili starou vykopávku. Ale postoupili jsme do první ligy a já na tom měl zásluhu, protože jsem dal ze zálohy devět gólů a byl nejlepší střelec mužstva.
HORVÁTH: To jsem někde četl – nedal jste tam nějakej strašnej gól z dálky?
MASOPUST: V posledním utkání v druhé lize jsem vyrovnal na 2:2 střelou z pětadvaceti metrů, sedlo mi to, až jsem se obdivoval, protože já dával spíš šmudly zblízka nebo góly po střelách tak z hranice vápna. Ale prohrát, tak jsme nepostoupili, takhle byla sláva. A ještě k té nadváze – já tam fakt makal, takže když jsem po podzimu přijel na pár dní do Prahy, tak mě paní Tománková, co nám na Julisce prala dresy, nemohla poznat – Pepíčku, nejsi nemocný? Zhubnul jsem o devět kilo!
HORVÁTH: Mně nadváhu vyčítali snad všichni trenéři, kde jsem hrál. Ale teď před Vánocemi jsem požádal manželku, ať mě hlídá a třeba i vulgárně napomíná. A během prosince jsem zhubnul o tři kila, což je dost. Za celé svátky jsem měl čtyři kousky cukroví! (smích)
Pane Masopuste, vaše první profesionální smlouva byla v Teplicích, kam jste odešel z Mostu, nebo v Dukle?
MASOPUST: Ne ne, až v Belgii, za mých časů u nás přece profesionalismus být nemohl. (úsměv) V Dukle jsem bral peníze jako zaměstnanec armády. Na začátku, v první polovině padesátých let, jsme byli zařazeni jako členové motostřeleckého pluku. Já ale střílel špatně. Po šesti měsících jsme odmítli možnost jít po dvou letech do civilu a dostali nějaké měsíční platy, jinak bychom tam byli další rok a půl zadarmo. A důstojníkem jsem byl ještě předtím, než jsem stačil udělat přísahu. Tys byl, Pavle, taky na vojně?
HORVÁTH: Byl, ale jenom jako. To jsem hrál v Jablonci a rok té jakoby vojny jsem měl kroutit v Liberci. Ale byl jsem tam jen v přijímači, hned jsem šel pryč. Vlastně jsem tam byl jedinou noc!
MASOPUST: Byl ses ukázat, aby věděli, jak vypadá Horváth?
HORVÁTH: V budově Dukly Liberec jsem skládal přísahu. Musel jsem to přečíst, zakončil jsem "Tak přísaháme!", byť jsem tam stál sám, pak jsem se převlíkl a jel do Jablonce na trénink. Uniformu jsem měl jen ten den.
Pavel je proslulý svými žertovnými kousky. Kdo byl ve vaší éře podobným typem fotbalisty šprýmaře?
MASOPUST: V Dukle Jarda Borovička, v nároďáku byl iniciátorem všeho Andrej Kvašňák. Jeden z jeho nejpovedenějších vtípků už ale znám z doslechu. V roce 1969 hrálo národní mužstvo s Maďarskem kvalifikaci o mistrovství světa v Mexiku a nesmělo prohrát. V poločase to ale bylo 1:3 a všichni seděli v kabině schlíplí. Najednou vstoupil Andrej a povídá: Pánové, chtěl jsem jít na velkou, ale všechny kabiny jsou obsazený Maďarama! Tím se mančaft strašně zvedl a nakonec se povedlo vyrovnat.
Není to tak dávno, kdy měly Dukla nebo Sparta evropský zvuk – jaký je podle vás stav českého fotbalu oproti dřívějšku?
MASOPUST: To není těžké zjistit. Před časem tady byl Michel Platini, šéf UEFA a trojnásobný držitel Zlatého míče, a povídá mi: Josef, co se stalo s českým fotbalem? Ale vezměte si třeba maďarský fotbal, svého času jasně nejlepší v Evropě, možná i na světě. Víte dnes o nějakém silném maďarském klubu?
HORVÁTH: U nás to teď vypadá stejně.
MASOPUST: Skoro stejně.
HORVÁTH: Vrátím se k té vaší knížce. Trenér vás musel vyhánět ze hřiště hodinu a půl po tréninku, to se dneska nevidí. Nás kdysi v Jablonci taky honili ze hřiště, ať jdeme jíst a spát, zítra je taky trénink. Dneska jdu jako nejstarší ze hřiště a mladí kluci už odcházejí domů. Nebo někam jinam.
MASOPUST: Nebo se někam jede, hráči vlezou do autobusu a už honí mobily. To se člověk diví, že je vůbec baví hrát fotbal. Já mám taky mobil, ale spíš proto, když mi někdo volá. Třeba novináři. Poslední čtyři týdny mě uhánějí jako dogy.
HORVÁTH: Jako hyeny! (smích) Mně se spolužáci kdysi smáli, že si na sídlišti kopu míčem o zeď. Dneska koukají, že mám pěkný auto, barák. Tak jim říkám – vždyť jste to mohli mít taky! Kdybyste tam tenkrát neseděli na lavičkách, nekouřili a kopali si se mnou. Dneska mladší hráči místo aby si ještě hodinku centrovali a stříleli z voleje na bránu, tak si jdou sednout k internetu.
Na hřišti jste nepatřili nebo nepatříte k rychlíkům. Vadí to?
MASOPUST: V reprezentaci jsem končil ve čtyřiatřiceti údajně proto, že vedle sebe nemůžou hrát Kvašňák a Masopust, protože jsou oba pomalí. A já byl starší. Rychlost ale musí být v hlavě.
HORVÁTH: Slyším to celou kariéru, přesto si nemyslím, že bych byl pomalý. Ve fotbale se totiž málokdy vybíhá ze stejné startovní čáry, záleží, jak vnímáte hru. Jde o první kroky, a když se tam postavím, těžko už mě někdo oběhne.
MASOPUST: Potvrzuju. Když umíte přesně přihrát z první, nejlíp oběma nohama, tak máte strašnou výhodu. To myšlení Pavel má a já ho snad měl taky.
HORVÁTH: Děda a táta mi to říkali pořád – nejdůležitější je zpracování balonu a přihrávka, kdo to nemá, rychlost je k ničemu. Chce to fištron a chtít se pořád zlepšovat.
Pavel hrál naposledy v reprezentaci v roce 2002, v lize patří k nejlepším. Viděl byste ho rád znovu v národním týmu?
MASOPUST: Samo sebou. Ale musel by k sobě mít dobrý spoluhráče, ne nějaký čičmundy. Ale hlavně ti, Pavle, přeju dobré zdraví, abys mohl kopat nejmíň do těch sedmatřiceti, kdy jsem já šel do Belgie. A taky ti přeju, aby tvoji fanoušci v Plzni byli spokojeni s výsledkem na konci ligy. Svůj druhý ligový zápas jsem hrál za Teplice právě v Plzni. Byla tam ještě škvára, ale když jsem viděl to zanícení lidí pro fotbal, říkal jsem si – tady bych chtěl jednou hrát.
