Přesně za tři týdny oslaví 80. narozeniny a kolotoč s tím spojený se pomalu roztáčí. "Unavený jsem už teď, ale nějak to zvládnu," usmívá se.
Kterých okamžiků své fotbalové kariéry si nejvíc považujete?
Finále v Chile (1:3 – pozn. red.) a vedoucí gól, který jsem v něm vstřelil Brazilcům, Zlatý míč, k němuž mi hodně pomohli kamarádi z národního mužstva, tituly v Dukle a titul se Zbrojovkou Brno z roku 1978, který jsem získal jako trenér.
Je něco, co je o krůček vpředu?
Jednoznačně finále v Chile a ten gól. Jako kluci jsme doma ve Střimicích u Mostu hrávali velké zápasy, derby Sparta–Slavia anebo finále mistrovství světa. Vždycky jsem chtěl dát gól a často se mi to dařilo. A pak mi to vyšlo doopravdy!
Na oslavu přijede Eusebio- Oslava 80. narozenin Josefa Masopusta začne 4. února gratulačním večerem v pražském hotelu Ambassador, očekává se až 400 gratulantů. - V pondělí 7. února se legendární hráč zúčastní slavnostního vyhlášení Fotbalisty roku ve Stavovském divadle, blahopřát mu přijedou i slavný Portugalec Eusebio či bývalý kanonýr Uwe Seeler z Německa. - Od 7. března do června potrvá v Národním muzeu výstava, která mapuje Masopustovu kariéru. - Od června bude před stadionem na Julisce stát 2,4 m vysoká hráčova socha, autorem je akademický sochař Josef Nálepa. - Na počest legendy vznikne audiokniha s fotbalovými povídkami Oty Pavla a Petra Feldsteina, které namluví Ivan Trojan, Michal Pavlata a další. |
Proti nějakému outsiderovi, abychom vyhráli! (směje se) Ale dnes je nejlepší Španělsko, to je fotbal, který uznávám – technický, kombinační. Někdy si říkám, že to s těmi krátkými přihrávkami až přehánějí. Ale pak se dostanou k zakončení, a to je teprve potěšení.
Myslíte, že poslední Zlatý míč je ve správných rukou?
Já tipoval Iniestu před Messim a Xavim. Výkony Messiho v Barceloně jsou vynikající, ale titul mistrů světa by se měl počítat.
Kdybyste si ještě mohl zahrát, koho ze současných ligových hráčů byste měl rád po boku?
Pavla Horvátha, to je moje krevní skupina. Technický hráč bývá pomalejší, až na Messiho, ale kolikrát udělá svým smyslem pro kombinaci pro mužstvo mnohem víc než ten, kdo lítá jako blázen. A Horváth... Ten chlap je pro Plzeň nepostradatelný. Plzeň s ním šlape, chce vyhrávat, což ji šlechtí. Trenér Vrba je rozumný, takže věřím, že to můžou dotáhnout až k titulu.
Vidíte dnes v české lize nějakou výraznou naději?
Talenty máme hlavně v týmu do 21 let, ale je tady nebezpečí, že mladí kluci, aniž by se zocelili v české lize, končí v zahraničí na lavičkách nebo na hostovačkách. V mojí fotbalové akademii v Mostě byl talentovaný Jakub Hora. Říkám mu – zůstaň, ve druhé lize budeš hrát pravidelně a porosteš. Ne, šel do Slavie, kde jednou hraje, pak sedí. Jeho růst je omezený. Ale je to těžké – mně kdyby zamlada řekli, abych šel do Slavie, tak tam dolezu po čtyřech. (úsměv)
Loni v květnu jste prováděl čestný výkop při rozlučkovém zápase Vladimíra Šmicera v Edenu. Není vám líto, že jste se podobné rozlučky nikdy nedočkal?
Líto mi přišel hlavně závěr v Dukle. Jednou mi moje paní povídá – hele, už bys toho měl nechat, funkcionáři na tribuně říkali, že toho dědka by už neměli stavět. Já myslel, že Dukle dávám, co můžu.
To bylo v roce 1968, kdy jste ve 37 letech odešel na dva roky do belgického Molenbeeku. Postoupil jste s ním do první ligy a udrželi se. Byla to pro vás satisfakce?
Určitě. Divil jsem se, že mě, starého dědka, chtějí, ale makal jsem, aby si neřekli, že koupili flákače. A mělo to cenu, byl jsem nejlepší střelec mužstva, ač záložník.
Pak jste jednou přijel do Prahy a paní Tománková, která na Dukle prala dresy, se divila, jak jste pohublý.
V Molenbeeku jsme byli jen čtyři profesionálové, ostatní přes den pracovali, trénovalo se až od čtvrt na šest. Tak jsem dopoledne trénoval sám. A taky se změnila moje strava, v Belgii se jedlo zdravěji.
Vzpomenete si, co jste dostali za stříbro z Chile?
Kdo by si nevzpomněl? Kdo odehrál všechny zápasy, dostal pět tisíc korun, kdo míň, tři a půl tisíce, náhradníci dva a půl. A ještě nám to zdanili. Tak jsem šel za předsedou ČSTV Vodsloněm, aby nám to nějak vyrovnali.
