Jo, Ramires nebo Willian zastupují v národním týmu černošskou část obyvatel. Julio Cesar, Oscar či Neymar zase světlou pletí prozrazují, že jsou potomky Evropanů. Fotbalová reprezentace je stejně etnicky promíchaná jako samotná brazilská společnost.
Zatímco však pozvánku na hřiště si fotbalisté vyslouží svými dovednostmi, o místech v hledišti, kam je poptávka snad ještě větší, rozhodují téměř výhradně peníze.
A proto průzkum saopaulského deníku Folha skončil tak, jak asi každý návštěvník i televizní divák může zdálky odhadovat: zápasy ve fotbalem posedlé Brazílii navštěvují hlavně bohatí, tím pádem bílí fanoušci.
Zatímco poslední šampionát v Jižní Africe, kde po koloniální nadvládě rovněž vznikl barevný etnický mix, byl hlavně svátkem černých obdivovatelů fotbalu (běloši mají raději ragby), nyní jsou na stadionech v menšině.
Podle ankety, kterou autoři provedli při utkání Brazílie proti Chile, se 67 procent návštěvníku označilo za „bílé“. Sčítání lidu v roce 2010 přitom ukázalo, že jejich počet v 200milionové zemi nedosahuje ani poloviny.
Fotbal jenom v televizi
Podobné tendence se dají vysledovat i v ostatních utkáních, ačkoliv na nich podobný průzkum neproběhl. "Samozřejmě, na stadionu jsem jenom bílí. Souvisí to s penězi,“ řekla agentuře AP Ana Beatriz Ferreira, která v Rio de Janeiru pracuje jako hlídačka parkoviště - a je černá. „Nikdo, koho znám, si lístky nemůže dovolit.“
V Brazílii jsou podobně jako ve zbytku Jižní Ameriky typické příkré sociální rozdíly. Společnost je rozdělena do pomyslných ekonomických tříd, jimiž je obtížné prostupovat. Podle deníku patří 90 procent návštěvníků do dvou elitních skupin, které reprezentují pouze jednu šestinu celé země. A v nich se usadili převážně bílí obyvatelé.
„Ani jsem nezkoušel shánět lístky. Byly příliš drahé,“ pověděl agentuře AP osmnáctiletý Marcos Carvalho, který se poflakoval kolem stadionu před utkáním Brazílie s Kamerunem. "Není žádná šance, že bychom se je mohli dovolit.“
Ceny vstupenek na osmifinále se oficiálně pohybovaly od 25 do 200 dolarů (zhruba 500 až 4000 korun). Nejlevnější lístky, které si mohly zakoupit pouze studenti, důchodci nebo sociálně slabí zapojení do státního programu, ovšem tvořily jen zlomek z celkového počtu a rychle se vyprodaly.
"Prostě sledujeme zápasy doma, to je jediné, co můžeme dělat. Koukáme na ostatní, jak jdou šťastní na stadion, ale my nemůžeme,“ smutní mladý fanoušek Marcos Carvalho, kteří se nenarodil mezi vyvolené.
