Kypr samozřejmě sleduje také po fotbalové stránce, oceňuje vzestup tamních klubů, ale ve zlepšení slabého národního týmu nevěří. Proto má jasno i o dnešním duelu, který Češi v Larnace rozehrají v 18 hodin.
„Nebude to jasná záležitost, ale vyhrajeme. Náš národní tým je teď výborný, dobře poskládaný, má kvalitního trenéra a Kypřané se nám i přes několik vážných absencí nemohou rovnat,“ myslí si Ščasný. „Vzhledem k tomu, že nás pak čeká zápas v Izraeli, hráči k tomu určitě přistoupí koncentrovaně. Důležité je, že se vrátil Dočkal, který teď nastupuje i ve Spartě. Byť někdo říká, že fotbal není o jednom hráči, on je podle mě naprosto klíčová postava pro Spartu i národní mužstvo, co se týče kvality hry i celkové osobnosti.“
  |
Lidovky.cz: Co vás na Kypr zavedlo? Zkraje 90. let to bylo hodně neobvyklé angažmá.
Závěr mé hráčské kariéry, kterou jsem u nás končil ve Slušovicích (1989–1991, druhá liga), kde jsem se potkal se Sváťou Pluskalem. Ten na Kypru dlouho působil, chtěl se tam vrátit a nabídl mi, jestli bych tam šel s ním. Já jsem to přivítal, řešili jsme to už před revolucí, nakonec jsem tam odešel po převratu dohrát kariéru. Takže za angažmá na Kypru vděčím Sváťovi, jenž tam trénoval mládež a kterého si na Kypru velice vážili.
Zdeněk Ščasný (63)Hráčská kariéra: Roudnice nad Labem (1969-75), Dukla Praha (1975-78), Sparta Praha (1978-85), Bohemians Praha (1985-89), Slušovice (1989-91), Anegennisis Dherynia/Kypr (1991-93) Trenérská kariéra: Anegennisis Dherynia (1992-93), Roudnice nad Labem (1993-95), Blšany (1995), Ústí nad Labem (1996), Sparta Praha (1996-97 asistent, 1998-99 hlavní trenér), Viktoria Žižkov (1999-2002), OFI Kréta (2002-03), Panathinaikos Atény (2004-05), Most (2005-07), Mladá Boleslav (2007-08), Žižkov (2008-09), VSC Debrecín (2011), Teplice (2012-15), Sparta Praha (2015-16 a 2018-19) Bilance v české lize: 345 zápasů, 154 výher, 98 remíz, 93 proher Rodina: ženatý, manželka Hana, syn Michal, dcera Pavlína |
Lidovky.cz: Jaké to bylo přijít ještě v dobách Československa do tehdy exotického prostředí?
Už tehdy to byla zajímavá štace oproti tomu, co bylo tady, zvlášť za bolševika. I po finanční stránce, což je z dnešního pohledu až legrační, přirovnal bych to třeba k nějaké nižší soutěži v Německu. Jinak já jsem tam přiletěl v srpnu, kdy tam po celé léto panují nesnesitelná vedra. Ale zase tam pak jsou mírné zimy, kdy je na nás pořád teplé počasí. Potkal jsem spoustu příjemných lidí, měli jsme bulharského trenéra, hrál za nás třeba jeho vynikající krajan Bojčo Veličkov, který se dostal i na mistrovství světa 1986 v Mexiku a s nímž jsem se spřátelil. Přestože podmínky byly kvůli horku komplikované až kruté, dalo se trénovat až pozdě večer, bylo to prima a zajímavé. Měli jsme možnost pobývat tam s celou rodinou, tedy s mou paní a dvěma dětmi.
Lidovky.cz: Kolik let jste tam tehdy strávil?
Rok jsem pokračoval jako hráč a poté mě oslovili, jestli bych to nechtěl i trénovat, takže druhý rok jsem byl hrající trenér.
Lidovky.cz: Působil jste v Dherynii, jaký to byl tým?
Je to tradiční mužstvo, i když průměrné, které jednu sezonu hraje první ligu, pak spadne do druhé a za rok zase postoupí. Tehdy tomu odpovídaly i podmínky, ty jsou však dneska mnohem lepší. Zároveň ve srovnání s Československem byly nadstandardní, přirovnal bych je třeba k těm Slušovicím, které tehdy byly jakožto výkladní skříň socialismu hodně protěžovány.
Lidovky.cz: Takže prostředí nevypadalo nikterak zaostale, jak se podle bídných výsledků kyperského fotbalu mohlo zdát?
Nevypadalo to tam jak dneska, ale zároveň rozhodně ne tak, jakou představu jsme o kyperském fotbalu měli my.
Lidovky.cz: Projevuje se v tamním stylu jižanská nátura?
Nechci hodnotit současnost, ale tehdy tam působila spousta technických hráčů, kteří u nás v té době třeba tolik nebyli. Hrálo se hodně živelně a individuálně na úkor kolektivního pojetí. Zároveň hráči byli zvyklí na sobě hodně pracovat, a to i v tréninku, přitom ne všechny fotbal živil jako profesionály, hodně z nich pracovalo jako státní zaměstnanci nebo bankovní úředníci, kteří chodili trénovat večer po pracovní době. Možná si pak fotbalu o to víc vážili.
Lidovky.cz: Jaká tam panuje během zápasů atmosféra? Jsou vyhrocenější utkání mezi kluby z řecké a turecké části?
Týmy z tureckého severu a řeckého jihu proti sobě nehrají, možná nějaké hraniční, ale žádné politické spory jsem ve fotbale nezaznamenal. V hledišti je však atmosféra hustá. Návštěvnost bývá různá, na některé zápasy přijdou dva tisíce lidí, zato na utkání těch nejlepších i deset nebo patnáct tisíc. Překvapily mě ale výkony rozhodčích, to byla divočina, zvlášť v přátelácích. Když se zajelo do nějakého zahraničního hráče a sudí to neodpískal, hned se na něj vrhli. Někdy došlo i na bitku, no něco šíleného. Zároveň to mělo své kouzlo, i na tohle rád vzpomínám.
Lidovky.cz: S životosprávou, předpokládám, nemají tamní fotbalisté jakožto středomořský národ problémy?
Tamní strava je obecně zdravější než u nás, a proto mě překvapilo, že hráči v den zápasu na společném obědě do sebe naprali cokoliv, třeba i hranolky s kečupem. Alkohol byl pro ně prakticky tabu, po utkání si sice taky sedli, povídali si, ale dali si tak jedno pivo. Že by se někam chodilo jako u nás, to ne.
Tomáš Rosický a Zdeněk Ščasný.
Lidovky.cz: A co podmínky? Množství hřišť, lékařské a fyzioterapeutické zázemí a podobně?
To všechno dnes mají prvoligové kluby na vynikající úrovni. Nejen hlavní, ale i tréninková hřiště, která se však musí kvůli extrémnímu počasí hodně zavlažovat. V době, kdy jsem tam byl já, jsme měli hlavní a jedno menší tréninkové hřiště, nebyla to žádná sláva, v zimě tráva mizela. V hale jsme měli nějaké minimální možnosti k posilování. Doktor docházel pouze na zápasy.
Lidovky.cz: Jak na Kypru lidé fotbal vůbec berou?
Zájem o fotbal je na Kypru obrovský. Když zajdete do restaurací, pořád tam běží nějaký fotbal, ať už domácí nebo zahraniční ligy a hosté o tom diskutují.
Lidovky.cz: V 90. letech si kyperské týmy kvůli nízkému národnímu koeficientu dokonce dvakrát vůbec nevysloužily místo v kvalifikaci do Ligy mistrů a i národní tým byl považován za outsidera. Snažili se to Kypřané řešit?
Řekl bych, že ano. Na druhou stranu je velký rozdíl mezi národním mužstvem a kluby. Ty si mohou dovolit angažovat dost cizinců včetně kvalitních hráčů ze Španělska, Portugalska a odjinud, zatímco reprezentace úroveň dlouhodobě neprokazuje. Přitom tam nejsou špatní hráči a zlepšilo se to od mých časů, nicméně na mezinárodní úrovni to nestačí.
Apoel Nikósie
Lidovky.cz: Postupně se však tamní celky zlepšovaly, až v roce 2008 přišel postup Famagusty do hlavní fáze Ligy mistrů a v sezoně 2011/12 dokonce APOEL došel až do čtvrtfinále, kde ho vyřadil Real Madrid. Čím to bylo?
Zasloužilo se o to víc faktorů. Zlepšila se fotbalovost hráčů, zároveň majitelé klubů do toho dávají víc peněz. Dám příklad. V roce 2015 jsme se Spartou ve skupině Evropské ligy narazili na APOEL Nikósie, který předtím koupil útočníka, o nějž jsme měli zájem i my. Nicméně APOEL mu nabídl peníze, které by mu sice Sparta taky mohla dát, ale v té době dát nechtěla. A na nadstandardní smlouvy lákali i další zahraniční hráče. Nebyl problém, aby měli třeba půl milionu eur čistého ročně, což bylo tehdy v Česku nemyslitelné. Dneska už je to v případě Slavie a Sparty reálné, ale že by Jablonec, Ostrava nebo Mladá Boleslav dala hráči základní plat deset patnáct milionů za rok, to si nedokážu představit. Na Kypru to přitom bylo už tehdy.
Lidovky.cz: A s úspěchy přitekly další peníze...
Jsou na tom hodně závislí. Zase když to mají na tuto úroveň nastavené a úspěch nepřijde, dochází k častým změnám, protože hráčům předkládají krátkodobé smlouvy. Často se mění i majitelé a prezidenti, zvlášť pokud se objeví nějaký neúspěch. Pak jsou schopni přes léto postavit prakticky nové mužstvo. Ke špičce patří čtyři pět mužstev: Apollon Limassol, Anorthosis Famagusta, AEK Larnaka, z Nikósie APOEL a teď také Omonia, i když APOEL je nyní zrovna trošku v útlumu. Vždycky záleží na tom, jak jsou zrovna financována.
Lidovky.cz: Jsou peníze jeden z hlavních důvodů, proč na Kypr míří i řada českých hráčů?
Myslím, že ano. Podívejme se na to tak, že ne každý fotbalista se u nás dostane do Sparty, Slavie nebo Plzně, a v těch nejlepších klubech na Kypru dostanou srovnatelný plat a mohou si zahrát evropské poháry. Zároveň to není samozřejmost, že by je tamní týmy vzaly rovnou, protože mají velmi dobrý skautink a vybírají si podle přísných kritérií. Že se většinou trefí, potvrzují jejich výsledky v pohárech.
Lidovky.cz: A co národní tým? Má ambice dostat se v horizontu dekády na turnaj typu mistrovství Evropy nebo mistrovství světa?
Podle mě takhle zůstanou. Ambice sice mají, ale nemyslím si, že by pro to udělali něco razantního. Nota bene v dnešní složité době, protože Kypr před pár lety postihla ekonomická krize v bankovním sektoru a nyní kvůli koronaviru trpí nedostatkem turistů, což hodně zasáhlo celou společnost a musí se to projevit i v možnostech majitelů. Je tam spousta dobrých hráčů i klubů, které hrají v Evropě, ale zároveň jejich uplatnění limituje vysoký počet cizinců, na jejichž kvalitu se spoléhá především.
Lidovky.cz: V následujících letech jste si vyzkoušel i další angažmá na jihu Evropy, trénoval jste na Krétě nebo v Řecku. Jsou si tyto destinace podobné a pomohly vám zkušenosti z Kypru, nebo jste se musel adaptovat pokaždé do jiného prostředí?
Moc se to srovnávat nedá. Na Kypru jsem působil ještě za pionýrských dob, zatímco v OFI Kréta nebo Panathinaikosu to bylo diametrálně odlišné. Zvlášť v Řecku, protože Panathinaikos je velkoklub s fantastickým zázemím, parádním tréninkovým centrem, hotelem, kde mužstvo bydlí, servisem od rána do večera. Taky kvalita hráčů byla o něčem jiném.
Lidovky.cz: Řecky jste se naučil už na Kypru, nebo jste jazyk piloval až následně?
Když jsem tam působil prvním rokem jako hráč, dostal jsem možnost přivýdělku trénováním dětí. Od nich jsem se právě učil řecky. Vzal jsem si vždycky na trénink nějaká slovíčka a gramatiku a děti mi radily, to bylo kouzelné. Když mi pak řekli, že budu ve druhém roce náš tým i trénovat, byl to pro mě šok. Sice jsem vystudoval fakultu tělesné výchovy, nicméně nebylo jednoduché zároveň hrát i trénovat a musel jsem se řečtinu doučit. Ale zvládli jsme to a pak mě trochu mrzelo, že jsem se víc nevěnoval i angličtině, protože na Kypru všichni mluví anglicky perfektně, a naučil jsem se ji až později. Zároveň mi znalost řečtiny hodně pomohla k dalším angažmá právě na Krétě a v Řecku.
Lidovky.cz: Přišla vám někdy nabídka znovu na Kypru trénovat?
Přišla, přišla, z Kypru i Řecka. Už v době, kdy jsem trénoval ve Spartě nebo poté, co jsem tam skončil. Přece jen jsme hráli s jejich kluby v pohárech a během působení na Kypru a v Řecku jsem si udělal jméno, takže nabídky přišly. Ještě nedávno jsem s tamními kluby jednal, z Kypru to byl velmi dobrý tým... Někdy to nedopadne, protože se nakonec rozhodnou jinak, jindy na souhlasu z mé strany. Už jsem ale ve věku, kdy si uvědomuju, že jsem celý život žil ve stresu, často mimo rodinu, takže každý další takový krok víc zvažuju a nechávám tomu volný průběh.
