Zní to zvláštně, ale je to tak: gólman, který před deseti lety na turnaji v Kanadě vychytal v penaltových rozstřelech Japonce i hvězdné Španěly, hraje v nejlepším věku fotbal už jen pro zábavu – v krajském přeboru za Provodov na Zlínsku. A ani netrénuje.
Trochu změna proti kariéře fotbalového profíka, ne?
Vždycky je to o tom, jak si to nastavíte v hlavě. Samozřejmě je to něco jiného, ale člověk musí věci brát, jak jsou. Režim profesionálního sportovce a normálního pracujícího člověka je jiný, takže v začátcích to šok byl. Žádné tréninky, soustředění, ale brzy vstávat do práce. Člověk si musí zvyknout.
Když vstáváte, nehoní se vám někdy hlavou, že jste měl být jinde?
Abych byl upřímný, tak ano. Ale už nic nenadělám.
Kam to dotáhli stříbrní hoši z KanadyBRANKÁŘI
OBRÁNCI
ZÁLOŽNÍCI
ÚTOČNÍCI
TRENÉR
|
Vyděláte si něco chytáním?
Máme všechno propojené přes majitele klubu pana Raka. Ten má stavební firmu, ve které pracuju. Ale nedělám přímo na stavbě, mám na starosti chod skladu nebo rozvážím materiál autem.
Co cítíte, když koukáte v televizi na Agüera nebo Di Maríu, vaše argentinské soupeře ve finále, jak válí za nejlepší světové kluby?
To mě nemrzí, protože oni měli extra talent. Nikdo z nás, kdo jsme hráli v Kanadě, se s nimi nesrovnával. Spíš jsem rád, že jsem si proti nim zahrál. Když koukám na Barcelonu a vidím stopera Piquého, potěší mě, že jsem mu dokázal chytit penaltu.
Co pro vás s odstupem stříbrný šampionát znamená?
Krásný zážitek na celý život. Nikdo od nás nic nečekal, prodrali jsme se tam přes kvalifikaci na Ukrajině a mistrovství Evropy v Polsku. Nikdo si neuvědomoval, co nás vlastně čeká. Každý mi to připomíná a já si taky rád zavzpomínám. Na to ani nejde zapomenout.
Tak schválně: vybavíte si, jaké jste měl sny, když jste letěl domů s medailí na krku?
Sny... Určitě to, že se někde prosadím, že si najdu nějaký dobrý klub, kde budu pravidelně chytat. O velké kariéře a la Petr Čech jsem nesnil, ale toho úspěchu, kterého jsme dosáhli, jsem chtěl využít. A povedlo se mi to, protože jsem se hned potom dostal do Itálie.
A co vám běželo hlavou, když jste šli turnajem dál a dál, až do finále? Že je to jako pohádka?
My jsme do Kanady neletěli, abychom tam odehráli tři zápasy a zase jeli domů. Cíl byl postoupit a nahrálo nám, že jsme zvládli první zápas s Argentinou, neprohráli jsme. Dodalo nám to sebevědomí. Pak už nebylo tak těžké postoupit a v play-off jsme měli i štěstí, když jsme dvakrát zvládli penalty. Až semifinále s Rakouskem jsme zvládli suverénně. Ale bez štěstí by to nešlo.
Vy jste před turnajem chytal třetí ligu za Mutěnice a najednou jste v prvním zápase stál proti hvězdám Argentiny. Nezatočila se vám hlava?
Ani ne. Víte, já jsem v Mutěnicích strávil pěkné tři měsíce na hostování, ale jinak jsem patřil Baníku, kde jsem chytal za dorost a občas za béčko. Bral jsem to jako přirozený vývoj a v reprezentačních týmech už jsem proti jiným silným zemím chytal předtím. Měl jsem za sebou Euro devatenáctek, už jsem byl vlastně zvyklý. Takže jsem se spíš strašně těšil, Argentina, Španělsko, to bylo krásné. Obrovská motivace.
Většina z vás se ukázala, ale nakonec neudělala takovou kariéru, jak se čekalo. Kde hledat důvod? Nedosáhli jste tehdy na víc, než na co jste reálně měli?
To už jsou spekulace: možná ano, možná ne. Taky je fakt, že někteří kluci včetně mě měli v určitých chvílích smůlu, ale prostě se to tak vyvinulo. Jestli jsme překročili svůj stín, nevím. Někteří kluci udělali slušné kariéry, ale těžko se dalo čekat, že je budou mít takové jako Agüero.
Sám ale těžko můžete být spokojený s tím, jak se vyvinula ta vaše.
Nejsem. Zlom přišel ve chvíli, kdy jsem se vrátil do Česka, do Brna. To byla chyba, která mi zlomila vaz, to už teď vím. V podstatě mi to ukončilo profesionální kariéru, zpátky už jsem se nedostal. A když už jednou vrcholový fotbal opustíte, těžko se to dohání. Ale...
Ano?
Nechci vzpomínat jen ve zlém. Po mistrovství světa to byly v Itálii a Belgii nádherné tři roky, líbilo se mi i krátké období, které jsem prožil v Bulharsku. Na to vzpomínám rád.
Proč jste se tedy vracel do Česka?
Chtěl jsem zůstat v belgickém Eupenu, ale tam se tehdy přihodilo několik okolností, kvůli kterým to nešlo. Přestoupil jsem do Bulharska, do Razgradu, kde už tehdy byly obrovské ambice, což je vidět i dnes, kdy hrají poháry. Ale moc jsem se tam neprosadil, byli tam bulharští reprezentanti. Chtěl jsem někde chytat. Manažer zjišťoval, co a jak, a rozhodl jsem se pro návrat do Zbrojovky. Bylo to špatné rozhodnutí, nějak jsem to neustál.
Berete to na sebe?
Samozřejmě. Chybu by měl člověk vždycky hledat u sebe. Neustál jsem návrat do Česka, nedokázal jsem se s tím srovnat. Jak to říct? V Belgii jsem zažil tým, kde bylo patnáct cizinců, ale měl jsem dojem, že se domluvíme a rozumíme si líp než po návratu do Brna. Nezvykl jsem si. Někteří lidé kolem mě mi taky extra nepomohli, ale hlavní vinu nesu sám.
Ale pořád je vám teprve třicet, což pro gólmana není žádný věk. Není s vaším talentem reálné, že byste se ještě přece jen posunul z Provodova někam výš?
Spíš ne, jsem realista. Musel by mi někdo dát šanci. A jít po takové pauze zpátky do profifotbalu, do ligy? To už těžko.
