"Je to něco jako sen. Vůbec jsem v zimě nepočítal, že by se mě takový zápas týkal, že bych v něm mohl nastoupit," přiznává. "Ale trenér říká, že nám věří a že věří i mně."
Zatímco u prvních písmen jmen či data narození si náhoda pohrála, tím výčet podobností končí. Zatímco Horváth má magickou levačku, Hrošovský kope pravou. Zkušenosti ani hbitější pohyb nenahradí, není divu, že se zprvu trochu schovával. Ale pak byl vidět, přihrál na vyrovnávací gól.
REPORTÁŽ ZE ZÁPASU |
Oba hráče dělí téměř generace. Horváth se narodil v polovině sedmdesátých let, kdy se ve školách měnily na zdi obrazy Ludvíka Svobody za Gustáva Husáka, to Hrošovský až po revoluci v posledním roce společného federálního státu.
Mladý slovenský reprezentant začínal s fotbalem v Prievidzi, v patnácti letech zamířil do akademie v Trenčíně. Už o dva roky později přestoupil do Plzně. Postupně hostoval v druholigovém Sokolově a v Ústí, první ligové starty sbíral až na podzim u nováčka ze Znojma. "Myslel jsem si, že tam zůstanu i pro jaro," říká.
Jenže pak se Plzni zranil Marek Hanousek, další varianta do středu zálohy. A jedenadvacetiletý Hrošovský cestoval do Doněcku, do Lyonu.
Pavel Horváth strávil zápas s Lyonem na lavičce náhradníků
"Tyhle zápasy jsou super, jsou o třídu výš než v lize. Pro mě je to skvělá zkušenost je sledovat. Snažím se dívat, co hráči v situacích dělají, abych něco odkoukal."
Předtím se díval jen z lavičky, teď hodně zblízka. Trenér Dušan Uhrin v úmorném tempu zápasů dopřál kapitánovi oddech a vytasil mladou naději.
Přihrávka na gól, vítězství nad slavným soupeřem.
To je solidní premiéra v pohárech.
