Psycholog Paul Morris s kolegou Davidem Lewisem se snažili rozlišit chování hráčů při skutečných a při simulovaných pádech. Určili několik projevů, které podle nich mohou prozradit simulování: když se hráči chytají za nějakou část těla, i když je nikdo nezasáhl, překulení navíc při pádu na zem či několik jistých kroků před pádem na zem.
Podle Morrise v těchto případech prozradí hráče především načasování a koordinace pohybů. Je-li za těchto okolností pro sudího rozhodování sporné, pak jasnou a neklamnou známkou nafilmovaného pádu je "luk" - tělo prohnuté dozadu, obě ruce nahoru a pokrčená kolena.
"Vidíme to ve fotbale mnohokrát, ale při přirozených pádech k tomu nedochází. Naopak při nich jdou ruce instinktivně dolů, aby tlumily pád, nebo do strany ve snaze vyrovnat rovnováhu." "Ale pohyb jako při 'luku' a vyhození rukou do vzduchu je zcela kontrolované jednání, a proto nejde o opravdový pád," zdůraznil Morris. "I když je to absurdní, fotbalisté to dělají, aby oklamali rozhodčího. Takové jednání nemá hranice: dělají to všichni."
"I když se padající hráč neprohne do luku, tak jasnou známkou podvodu je, když hráč zvedne obě ruce nad úroveň ramen," dodal Morris, který se specializuje na to, jak lidé projevují emoce a své úmysly.
Podle tohoto měřítka by útočník Arsenalu Eduardo při nedávném utkání s Celtikem Glasgow opravdu simuloval pád při kontaktu s brankářem ve snaze získat penaltu. Za své jednání byl nejprve potrestán zákazem startu ve dvou utkáních Ligy mistrů, ale po odvolání mu byl distanc zrušen.
Autoři studie uvedli, že by jejich poznatky mohly pomoci profesionálním rozhodčím při samotných zápasech i při pozdějším rozhodování, kdy se řeší tresty za simulování a odvolání.
