V přenosech miluji zvláště četné opakované zpomalené záběry. Hráč je ve třímetrovém ofsajdu, ještě si míč postrčí rukou, a když to rozhodčí odpíská, běží k němu s výrazem Pražského Jezulátka nebo hejtmana Davida Ratha. Já a v ofsajdu? Já a ruka? Ani omylem!
Hodně zábavné jsou rovněž pohledy na trenéry, kterak se pokoušejí své svěřence instruovat různými gesty a pokřiky, případně hvízdáním na prsty. V té vřavě mohou být slyšet leda na deset metrů...
Jan Rejžek komentuje pro LN fotbalové mistrovství světa. |
Stejně tak mi vrtá hlavou, jakou řečí se domlouvají hráči různé pleti a národností. Luis Suárez používá kromě jazyka navíc i zuby. Předpokládám, že ovládají základní angličtinu, a někdy můžete krásně odezírat, kterak na sebe rozkohoutění mládenci čelíčko na čelíčko chrlí výrazy, které začínají na f- a končí -ing.
Ostatně si dobře vybavuji svou jedinou žlutou kartu v životě, když jsem býval obávaným kanonýrem jihočeského týmu Dynamo Majdalena B. V dramatickém utkání se Sokolem Halámky jdu sám na branku, obránce mě chytí za dres a málem utrhne rukáv. Sudí nic. Tak jsem na něj vystartoval: "Pískej to, ty debile!"
Opáčil duchaplně: "Komu říkáš debile, ty debile?" a ohodnotil mě napomenutím. Tak něco podobného jistě zní i na Maracaná.
