Čeští mladíci na malém Euru zázrak nesvedli. Po úvodní cenné (ale nesmírně šťastné) remíze s Itálií (1:1) přišlo naopak kritizované zaváhání s domácími Slovinci (1:1), které tým před utkáním se Španělskem postavilo do ještě složitější pozice.
„Na koukání se zpětně, kde jsme mohli bodovat a kde ne, je teď pozdě. Zažili jsme nespočet dobrých zápasů, ale kluci umí hrát fotbal, takhle to dopadlo. Určitě, kdybychom vyhráli se Slovinskem, dýchá se nám líp,“ poznamenal po porážce 0:2 brankář Martin Jedlička.
„Škoda, že jsme nevyhráli, byla by to krásná odpověď do Čech,“ rýpl si do kritiků.
Mnozí mužstvu vyčítali, že zaznamenalo jen dva góly, oba vlastní. Že nemělo tvář. Že nesmyslně prospalo poločas se Slovinskem. Že trenér Karel Krejčí točil sestavou a střídal systémy. Že proti Španělsku, které muselo Češi porazit, neměli pořádnou šanci...
  |
Kouč často opakoval, jakého týmového ducha jeho svěřenci mají. Jací jsou bojovníci, jak nenávidí porážky.
Po té se Španělskem přitom na sebe nebyli naštvaní, minimálně na tiskovce to tak nepůsobilo. Místo toho Vaníček s Jedličkou opakovaně poukazovali na třetí účast na Euru.
„V naší kategorii tohle byl největší turnaj, výš se dostat nemůžete. Odcházíme s hlavou nahoře, dali jsme do toho vše. Soupeř vyhrál zaslouženě, my makali, co to šlo. Bohužel to nevyšlo,“ uvedl Vaníček.
„Proti Španělsku se nám toho povedlo docela dost. Měli jsme zápas dobře rozehraný, šli jsme do nich z defenzivy a čekali na standardku nebo brejk. Byly pasáže, kdy jsme podrželi balon, ukázali jsme, že jsme fotbalisti, ale bylo to náročné. Španělé udeřili z jednoho malého zaváhání, ale potrápili jsme je,“ pokračoval záložník, který kope ligu za Bohemians.
„V kabině jsme byli zklamaní. Něco jsme spolu zažili, naše parta byla třikrát na Euru, v devatenáctkách jsme došli do semifinále, což v českých poměrech dokáže málokdo. Můžeme jet domů s hlavou vztyčenou. To, že se to nepovedlo, neznamená, že nemáme kvalitu,“ přidal Jedlička.
Pro jejich ročník 1998 byl šampionát skutečným mládežnickým vrcholem. Patří do něj i kapitán Matěj Chaluš, beci Denis Granečný a Libor Holík, stoper Dominik Plechatý, záložníci Pavel Bucha, Filip Havelka či Michal Sadílek, Ondřejové Lingr a Šašinka... Jejich éra v juniorském reprezentování skončila.
„Byli jsme smutní, starší část kabiny, co je spolu dlouho, to těžce nesla. Hlavně z důvodu, že si spolu už nemusíme zahrát... Byly slzy, spousta emocí,“ popsal Vaníček atmosféru v šatně po vyřazení.
Včerejším dnem končíme naši cestu, náš příběh. Od 14 let jsme odehráli spoustu zápasů a kvalifikovali se na 3 evropské šampionáty ze 3 možných. Byli jsme víc jak tým, byli jsme jedna velká RODINA. Vážíme si, že jsme mohli reprezentovat @ceskarepre_cz Děkujeme všem za podporu! https://t.co/qynEA9Xlic
„Končí naše dlouhá cesta, proto jsem smutný. Chtěli jsme to uzavřít až příští sraz,“ prohlásil Jedlička směrem k vyřazovacím bojům, které na přelomu května a června proběhnou bez české účasti.
Kostra týmu ten pocit zažila v roce 2015 na Euru sedmnáctiletých, kde rovněž skončila třetí ve skupině s Německem, Belgií a Slovinskem. O dva roky později to v devatenáctkách do play off dotáhla, Anglie sice byla v semifinále nad její síly, avšak šlo o úspěch.
Proto se možná čekalo, že mužstvo, které tvrdě vybojovalo v kvalifikaci postup z prvního místa, na vrcholné akci své generace dosáhne na víc.
Místo toho se po reakcích týmu nedalo ubránit dojmu, že za úspěch považuje samotnou účast na Euru do 21 let, které přitom UEFA poprvé rozšířila pro šestnáct reprezentací.
Pro dokreslení odpověď Vaníčka na otázku, zda z jeho generace nešlo vymáčknout víc.
„Znáte nějaký ročník, který byl třikrát na Euru? Vždycky jde vymáčknout víc, teď jsme z toho vymáčkli tohle, no.“
