Zlatý míč po 64 letech ve španělských rukou. Rodri předčil i hvězdy z Realu

V pařížském Theatre du Chatelet seděl s nataženou nohou celý večer v první řadě. Sledoval laureáty doprovodných cen, než George Weah, někdejší liberijský fotbalista a sám držitel Zlatého míče z roku 1995, po dlouhém proslovu konečně otevřel tmavou obálku a v ní našel Rodriho jméno.

Byl to vrchol večera.

Osmadvacetiletý španělský reprezentant porazil i hvězdy Realu Madrid, který na protest proti výsledkům hromadně odmítl účast na slavnostním ceremoniálu. Mezi finalisty byli Vinícius Júnior, Jude Bellingham i Dani Carvajal, vítězové posledního ročníku Champions League.

Tradiční anketu týdeníku France Football letos premiérově spolupořádala evropská asociace UEFA, která zrušila vlastní ocenění pro nejlepšího hráče Evropy. Majitele Zlatého míče zvolilo v hlasování sto novinářů ze zemí v první stovce žebříčku FIFA.

Vůbec poprvé od roku 2003, kdy uspěl Pavel Nedvěd, přitom v nominaci scházeli Cristiano Ronaldo i Lionel Messi, který prestižní ocenění ještě loni poosmé v kariéře ovládl.

Zní skoro neuvěřitelně, že Rodri se stal teprve třetím španělským vítězem slavné ankety. A to se jeden z nich, legendární střelec Alfredo di Stéfano z Realu Madrid, ještě narodil v argentinském Buenos Aires...

Od roku 1960, kdy cenu převzal barcelonský záložník Luis Suárez Miramontes, najdete oceněné z Itálie, Anglie, Skotska, Severního Irska, Dánska, Maďarska, Francie, Portugalska, Nizozemska, Německa, Sovětského svazu, Bulharska, Libérie, Ukrajiny, Chorvatska, Česka či Československa a samozřejmě z Argentiny i Brazílie.

Ale až teď, po dlouhých čtyřiašedesáti letech, vystoupal nejvýš opět Španěl.

Nenápadný a snad až trochu obyčejný. Prostě úplně jiný než jeho předchůdci, sportovní i společenské ikony své doby.

Pep Guardiola kdysi řekl: „Ti nejlepší defenzivní záložníci vám nikdy nebudou plnit přední stránky novin. V týmu zůstávají v pozadí, jsou schovaní, ovšem pokud mužstvo šlape, většinou je to právě díky nim.“

To je přesně případ Rodriho.

Pokud se na něj v zápase speciálně nezaměříte, na první pohled si ho ani nemusíte všimnout. Někteří o něm s nadsázkou tvrdí, že ho snad ani neviděli sprintovat, protože to nepotřebuje. Úžasně čte hru, neustále skenuje prostor kolem sebe a je o krok napřed. Robustní postava mu pomáhá v soubojích. A nezapomínejte ani na klíčové góly, které v posledních letech objevil ve svém repertoáru.

V předminulé sezoně dokonce rozhodl finále Ligy mistrů s Interem Milán. V té poslední zase osmi trefami pomohl Manchesteru City k poslednímu anglickému titulu, už čtvrtému v řadě.

Jeden z jeho prvních trenérů v maličkém klubu Rayo Majadahonda na předměstí Madridu na něj v připraveném videoklipu vzpomínal: „Býval to extrovertní kluk. A už jako dítě také mimořádně inteligentní.“

Během dospělé kariéry, kterou ve Španělsku rozjel ve Villarrealu a Atlétiku Madrid, vystudoval na univerzitě administrativu a managemen a v posledních měsících vystupuje i jako hlas fotbalistů, kterým se nelíbí neustále bobtnající kalendář zápasů.

„Myslím, že jsme blízko stávce,“ vyhlásil letos v září. „Je to všeobecný názor hráčů a pokud se něco nezmění, nebudeme mít žádnou jinou možnost. Myslím, že je to něco, co nám všem opravdu dělá velké starosti. My jsme ti, kdo nejvíc trpí,“ pokračoval.

V minulé sezoně zvládl ohromnou porci třiašedesáti zápasů, často hovořil o obavách o zdraví elitních fotbalistů, kteří mají stále méně prostoru pro nutnou regeneraci.

Jen pár dnů po svém posledním prohlášení, které zaznamenala většina světových médií, si přitom při ligovém šlágru proti Arsenalu (2:2) sám vážně poranil vazy v koleni. Je po operaci a na trávníky se vrátí až v příští sezoně.

Poprvé jako držitel Zlatého míče.