Verdikt Nejvyššího soudu měl pouze akademický význam, Zejda ale přesto tvrdí, že zasáhl do jeho základních práv. Podle Ústavního soudu je stížnost neopodstatněná.
Sudí Zejda, klubový funkcionář František Mysliveček a delegát Christos Čanaklis byli libereckým soudem pravomocně zproštěni obžaloby z korupce.
Bývalý ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil to považoval za chybu a podal kvůli tomu k Nejvyššímu soudu stížnost pro porušení zákona. Nejvyšší soud potvrdil, že liberecký soud skutečně nepostupoval správně. Podle zákona ale nelze na základě ministerské stížnosti přitížit obžalovanému. Proto zůstalo rozhodnutí o zproštění obžaloby v platnosti.
Zejda přesto napadl rozhodnutí Nejvyššího soudu stížností. Soudkyně zpravodajka Ivana Janů ale nenašla důvod k zásahu. Akademický výrok totiž nemohl zasáhnout do práv Zejdy. "Rozsudek Nejvyššího soudu působí toliko prospektivně a může představovat do budoucna pouze vodítko pro výklad jednoduchého práva obecnými soudy. V žádném případě nemohl zhoršit právní postavení stěžovatele," stojí v odůvodnění. Zejdův právník Karol Hrádela již dříve uvedl, že podá stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku.
Korupce se údajně objevila kolem zápasu první ligy mezi Libercem a Zlínem na jaře 2004. Obžaloba považovala za klíčový důkaz policejní odposlechy.
Právě ty byly hlavním důkazem proti sudím a funkcionářům v celé úplatkářské aféře v českém fotbale. Všechny soudy je uznávaly jako důkazy. Jen liberecký soud uvedl, že záznamy hovorů vznikly nezákonně, a proto trojici mužů zprostil obžaloby. Podle Nejvyššího soudu však byly odposlechy zákonné a liberečtí soudci je měli využít.
V jiném případě, který řešily soudy na Moravě, byl Zejda pravomocně odsouzen. Za podíl na korupci kolem opavského a vítkovického klubu dostal sedmiměsíční trest s dvouletou zkušební dobou a pokutu 130.000 korun. I v této kauze Ústavní soud jeho stížnost odmítl.
Ministerské stížnosti pro porušení zákona nemohou nikomu přitížit od změny trestního řádu, kterou si vynutil nález Ústavního soudu z roku 2001. Soudci tehdy v nálezu uvedli, že stížnost podávaná v neprospěch obviněného je "reliktem sovětských stalinských právních institutů, přebíraných do československého práva v době totalitního státu".
