Nebylo mu dovoleno uplatnit veškerý talent, a přece byla pozoruhodná kariéra naplněna. Fotbaloví příznivci s ním proto mohou soucítit a zároveň mu gratulovat.
  |
Ta dvojakost bije do očí. Jeho jméno skandovaly davy ve skvostných arénách. Na projevy geniality v jeho hře se pěly ódy v latince, azbuce, cyrilici, logofonetických písmech i v katakaně. Přesto včera sám o sobě řekl, že „nikdy nepřišel na to, jak dobrý doopravdy mohl být“.
Bývalí spoluhráči: Nebýt zranění, mohl hrát za Barcelonu či RealVybraní bývalí spoluhráči Tomáše Rosického se shodli, že byl zřejmě nejtalentovanějším a nejtechničtějším fotbalistou v samostatné české historii. Sedmatřicetiletý záložník a bývalý kapitán reprezentace, který dnes ukončil profesionální kariéru, to podle nich mohl dotáhnout ještě dál, pokud by jej nebrzdily zdravotní problémy. "Byl to největší talent, s kterým jsem se měl možnost potkat na hřišti. Samozřejmě talentů byla spousta, ale co se týče dospělého fotbalu, tak on byl největší," řekl někdejší reprezentační záložník Libor Sionko. Spolu s Rosickým začínali na konci 90. let v A-týmu Sparty. "Jako mladíci jsme spolu vyrůstali v áčku, byli jsme párkrát spolu i na pokoji. Bylo to už vidět, když přišel jako mladík do áčka, že je správně fotbalově drzý. Hlavně to měl na rozdíl od mnoha talentů v hlavě srovnané," podotkl. Také dlouholetý reprezentační brankář Petr Čech považuje Rosického za jednoho z nejlepších hráčů, které kdy český fotbal měl. "Jeden z nejlepších hráčů historie dnes bohužel ukončil kariéru. Bylo mi ctí si s tebou zahrát tolik let za národní tým, ale především to byla radost se na tebe na hřišti koukat. Vše nejlepší do fotbalového důchodu, legendo," uvedl na twitteru gólman Arsenalu. Bývalý ofenzivní záložník Vladimír Šmicer byl u začátků Rosického v reprezentaci. "Když přišel jako mladý do národního týmu, bylo vidět, že je výjimečný. S ním v sestavě jsme byli silnější. Měl vynikající přehled, geniální dotek s balonem, vyhlášenou přihrávku šajtlí. Byl strašně rychlý, rychlejší s balonem než bez něj. U něj to vypadalo, že je to normální a jednoduché, ale ono není. Na takové hráče lidi chodí," řekl Šmicer. "Rozhodně to byl jeden z nejlepších spoluhráčů, s kterými jsem hrál. Pro mě byla výhoda, že když jsem udělal pohyb, on to viděl a dal mi přesnou přihrávku," dodal vítěz Ligy mistrů s Liverpoolem z roku 2005. Také podle Sionka byla radost s Rosickým hrát. "Přihrávku měl výjimečnou, prakticky nedával balony dozadu, ale jen dopředu. Celý život hrál ofenzivně, snažil se vymýšlet. Dokázal vás přesně najít, s ním na hřišti to bylo nesmírně obohacující," vyzdvihl Sionko. Pokud by Rosického hlavně v druhé části kariéry nepronásledovala zranění, mohl to podle bývalých spoluhráčů dotáhnout ještě dál. "Zranění ho srážela. Myslím, že mohl dokázat ještě víc. Věřím, že kdyby byl zdravotně v pořádku, měl by velice blízko ke klubům jako třeba Real Madrid či Barcelona. Bohužel zdravotní problémy on neovlivní," uvedl Sionko. Rosický před loňským návratem do Sparty hrával v cizině za Dortmund a Arsenal. "Arsenal je samozřejmě velký klub. Kdyby byl Tomáš zdravý, mohl dosáhnout ještě něčeho víc. Nějaké individuální ocenění, nebo mohl dostat nabídku od top klubu jako Barcelona. Kvalitu na to měl," mínil Šmicer. "Když to srovnám třeba s Pavlem Nedvědem, tak Rosa na tom byl kombinačně výš, Pavel měl zase lepší fyzickou vybavenost. Nerad bych říkal, kdo byl horší a lepší fotbalista, každý měl jiné přednosti, ale technicky na tom byl Rosa asi nejlíp od nás všech v nároďáku," srovnával Šmicer Rosického s Nedvědem, který získal Zlatý míč pro nejlepšího fotbalistu Evropy za rok 2003. (ČTK) |
Příběh Tomáše Rosického není příběhem zmařených šancí, protože odpovědností a pokorou udělal pravděpodobně vše, co bylo v jeho silách. A není to jen příběh zranění, jež ho začala záhy limitovat. Rosického vždy provázel extrémní tlak vnějších okolností.
Od titulů dál
Pět sezon skvělých služeb Borussii Dortmund zasahuje i do období, kdy nejúspěšnější německý klub konce minulého století po vstupu na burzu málem zkrachoval. V položce úspěchů zůstal českému záložníkovi jediný mistrovský titul.
Poslední krok na cestě za ziskem mezinárodní trofeje, Poháru UEFA, Borussii nevyšel. V rotterdamském finále odešli její hráči poraženi Feyenoordem, jenž měl dílem osudu domácí výhodu.
Tvůrci webových stránek Arsenal FC znovu zařadili do headlinu fotografii z letošního května. Rosický s rukama nad hlavou prochází špalírem bývalých spoluhráčů. Z nich mnozí ještě nevěděli, zda budou hrát profesionálně, když on zahájil londýnskou dekádu.
A to v momentu, kdy klub v důsledku splácení nového stadionu zahájil úspornou éru. V příštích letech vyhrál dvakrát Anglický pohár. V Premier League s Rosickým nikdy neskončil hůř než čtvrtý, ale ani ji nevyhrál.
Do národního týmu přišel se zatím poslední velkou generací českého fotbalu, jež doplnila o šest až osm let starší tahouny. Ten skvělý mančaft měl vyhrát Euro 2004, ale nešťastná finálová prohra s ultradefenzivním Řeckem pohřbila naděje.
Po postupném odcházení matadorů už Rosický a jeho vrstevníci neudrželi úroveň, na velkých akcích se dočkali spíš zklamání. Na MS 2006 ovšem dal dva ze tří českých gólů.
Může si hýčkat tři tituly se Spartou, loňský návrat ovšem nebyl úspěšný. Proťaly se v něm oba syndromy – opětovný odpor organismu snést velkou fyzickou zátěž a špatná kombinace času a místa. Klub je v největší krizi za posledních padesát let.
Rosický nikdy nebyl spasitelem a pro Spartu jím nemohl být ani teď.
Muž s faktorem X
Krásu fotbalu jako exkluzivního zboží rozdával jakoby mimo prostor. Jeho kolmá akce s charakteristickým vedením míče oživila i prohraný zápas. Přihrávky šajtlí, stejně nečekané a pro soupeře matoucí, držely „trademark“ bez ohledu na skóre.
Rosický vždycky hrával svůj fotbal, a přesto se málokdy stalo, že by nebyl sladěn se zbytkem týmu. Na druhé straně nebylo možné podle jeho stylu postavit tým. Neudělal to ani slovutný Arsene Wenger, autor výroku „jestliže milujete fotbal, milujete Rosického“.
Trenér Arsenalu si držel zraněními pronásledovaného Rosického v kádru do poslední možné chvíle. Měl v něm možnost ovlivnit zápas nedefinovatelným faktorem X.
Facebook dortmundských fanoušků děkoval: „Jeho akce v černožlutém si budeme rádi připomínat ještě za sto let.“ Umění jedinečného tvůrce i pracanta bylo určeno primárně tribunám, úspěchům sloužilo až ve druhém plánu. Odtud ono zbožštění. Avšak není v tom ani záblesk sobeckosti v tom smyslu, že by hrál – jak praví sportovní žargon – „na sebe“. Rosický hrál „za sebe“ a s plným vědomím toho, co mu bylo dáno shůry.
Na tolik darů připadá nejméně dvojnásobek zkoušek v podobě zdravotních trablů. „Nejdůležitější věk fotbalisty je mezi 27 a 31 lety. Já měl tenhleten věk ochuzený, musel jsem 18 měsíců pauzírovat,“ konstatoval včera. „Cítil jsem, že můžu být lepší. Ve chvíli, kdy už jsem věděl, o čem fotbal je, jsem musel dohánět velké manko,“ dodal.
Možná to tak mělo být. Kariéra jednoho z nejobdařenějších fotbalistů českého sportovního novověku nám může říci – raduj se z toho, co sis na osudu vydobyl, protože jen tolik ti mělo být dopřáno. Když se ohlédneš, zjistíš, že těch darů a radosti bylo velmi mnoho.
