K nejvyhrocenějšímu incidentu došlo na stadionu Partizanu Bělehrad, kde Srbsko hostilo Albánii. Fotbalové prostředí v Bělehradě má do přátelskosti daleko, vím to z vlastní zkušenosti, kdy jsem se v roce 2009 musel od autobusu ke stadionu Crvene Zvezdy přesouvat kordonem těžkooděnců. A to šlo „jen“ o kvalifikaci Evropské ligy proti Slavii.
ČTĚTE VÍCE |
Srbsko a Albánii rozděluje otázka Kosova, oblasti s dlouhou konfliktní historií místní albánské většiny a srbské menšiny, jejíž odtržení od Srbska a vyhlášení nezávislosti v roce 2008 Bělehrad nikdy neuznal. Současný albánský výběr navíc zahrnuje hned osm hráčů, kteří se na území Kosova narodili. Vztahy mezi oběma zeměmi jsou napjaté a případné problémy se očekávaly, srbský fotbalový svaz se proto (navzdory původním prohlášením) rozhodl, že se utkání odehraje bez fanoušků hostů. Podobné opatření zvolily v minulých letech Srbsko a Chorvatsko, které se střetly v kvalifikaci o MS 2014 a mezi kterými je stále živý odkaz války z první poloviny devadesátých let.
Soutěžní zápas spolu reprezentace Albánie a tehdejší Jugoslávie odehrály naposledy před sedmačtyřiceti lety a i proto se očekávalo, že se úterní souboj neobejde bez provokací. Když hrál v létě 2011 na stejném stadionu proti Partizanu kvalifikační zápas FK Škendija Tetovo, klub z Albánci obývané části Makedonie, dominoval tribunám pokřik „ubi ubi ubi Šiptara“, v překladu „zabij Šiptara“, což je srbský (ale i chorvatský či makedonský) výraz pro příslušníka albánské národnosti.
Vlajka tzv. Velké Albánie, kterou dopravilo na hřiště v Bělehradě dálkově řízené letadlo.
Úterní zápas probíhal v mezích normy až do 45. minuty, kdy se nad hřištěm objevilo dálkově řízené letadlo s vlajkou, na které byl albánský dvouhlavý orel na pozadí mapy Velké Albánie. V našich podmínkách bychom něco podobného mohli považovat za vcelku povedený žert, Velká Albánie (tedy koncept státu, který by zahrnoval Kosovo a albánské menšiny v Srbsku, Černé Hoře, Makedonii a Řecku) ale rozhodně není něco, co by Srbové nechali poletovat ve vzduchu.
Poté, co jeden z domácích fotbalistů vlajku strhl na zem, začali ji Albánci (včetně útočníka pražské Slavie Bekima Balaje) bránit. Rozpoutala se potyčka, do které se postupně zapojila většina hráčů i několik fanoušků a zápas byl ukončen.
Albánský fotbalista Bekim Balaj brání před Srbem Nenadem Tomičem vlajku tzv. Velké Albánie.
Celá aféra se posunula na vyšší úroveň poté, co srbská média informovala o tom, že letadlo řídil z čestné lóže bratr albánského premiéra Olsi Rama, jenž byl po zápase na několik hodin zadržen.
To všechno týden předtím, než měl ministerský předseda Edi Rama vykonat oficiální návštěvu Srbska, první cestu albánského premiéra do Bělehradu od roku 1946. Řešit se tak bude nejen další osud nedohraného utkání, ale i vztahy obou zemí na vládní úrovni.
Maďaři stále neodpustili Rumunům první světovou válku
Podobnou historii mezi sebou mají i Rumunsko a Maďarsko, jejichž reprezentace se potkaly ve skupině F. Nevraživost sahá téměř sto let do minulosti, ke konci první světové války a Trianonské mírové smlouvě, kterou Maďarsko přišlo o značná území v Sedmihradsku a více než milion obyvatel, který od té doby žije na rumunském území.
    |
Vztahy obou zemí nejsou v současnosti nikterak napjaté, i přesto viděla vyprodaná padesátitisícová aréna v Bukurešti, kde bylo i několik tisíc maďarských fanoušků (z nichž jen menší část přijela ze samotného Maďarska), v hledišti řadu potyček. Ty skončily zásahem policie, použitím slzného plynu a několika těžkými zraněními.
ČTĚTE K TÉMATU |
Rumuni vybučeli maďarskou hymnu, Maďaři rumunskou a ke zklidnění atmosféry nepřispěla ani premiéra rumunské fotbalové hymny „Hai Romania“. V té se zpívá „jděte na ně, jděte na jejich matky“, v čemž Maďaři spatřují reminiscenci na někdejší tvrdou protimaďarskou politiku Nicolaje Ceaușesca.
To, že části fanoušků nešlo v první řadě o fotbal, ale o „souboj s Rumuny“, dokazuje právě i velký počet maďarských fanoušků, kteří zápas sledovali. Ti jsou totiž jindy k fotbalu spíše apatičtí, na obří budapešťský stadion jich na většinu zápasů nepřijde více než pár tisícovek.
Bělorusové a Ukrajinci společně proti Putinovi
Asi k nejabsurdnější situaci došlo, alespoň z pohledu nezúčastněného fanouška fotbalu, v Borisově, jehož zbrusu nová aréna se stala domovem běloruského národního týmu. Zápas skupiny C mezi Běloruskem a Ukrajinou sice nepatřil mezi souboje zemí, které by rozdělovala válečná minulost nebo národnostní spory, přesto i tady se tribuny spíše než na fotbal (utkání skončilo vítězstvím Ukrajiny 2:0) zaměřily na politiku.
Nestává se příliš často, aby fanouškovské tábory proti sobě stojících týmů našly společnou řeč přímo na stadionu (a samotný jazyk v tom nehraje roli, i když Ukrajinec by Bělorusovi porozuměl bez většího úsilí). Deset tisíc fanoušků obou zemí našlo společné téma v ukrajinsko-ruském konfliktu a společného nepřítele ve Vladimiru Putinovi. Ochozy se tak rozléhal popěvek „Putin chujlo, na – na – na – na – na – na – na“, přirovnávající prezidenta Ruské federace k pánskému přirození.
Samotný popěvek se mezi fotbalovými fanoušky na Ukrajině už v minulosti stal nesmírně populárním. Poprvé ho použili příznivci Metalistu Charkov v březnu tohoto roku, dnes už „Putin chujlo“ figuruje jako samostatné heslo na Wikipedii v pětadvaceti jazykových mutacích!
Není tomu tak dávno, co se zápasy české nejvyšší soutěže přerušovaly kvůli hanlivým pokřikům na adresu šéfa asociace Miroslava Pelty. Putin přerušení kvalifikačního utkání dosáhnout nemohl, o reakci se ale postarali jiní. Ředitel státní televize den po utkání odsoudil chování fanoušků a další z pokřiků, které zněly arénou, „sláva Ukrajině“ přirovnal k nacistickému „Heil Hitler“.
Na hřišti to byla bitva, v hledišti však Ukrajinci i Bělorusové překvapivě souzněli. Spojila je nenávist vůči Putinovi.
Vladimir Putin (vlevo) a Alexander Lukašenko k sobě mají hodně blízko. Ne všichni Bělorusové však lásku své hlavy státu k ruskému prezidentovi sdílí.
Ano, ukrajinští i běloruští fanoušci jsou extrémně nacionalističtí a tím pádem i protiruští, do fašistů má ale většina z nich daleko. Skandováním na fotbalovém zápase chtěli pouze vyjádřit solidaritu s bojem svých „kolegů“: Právě radikální fotbaloví fanoušci byli mezi těmi, kdo jako první začal v zimě na Majdanu stavět barikády.
Že se něco podobného událo v zemi, která si se svobodou projevu příliš hlavu neláme a jejíž politika byla donedávna vůči ruské hlavě státu víceméně vstřícná, nezůstalo bez odezvy. Bezprostředně po zápase byla stovka ukrajinských a třicítka domácích fanoušků zadržena. Několika Ukrajincům hrozí za užívání „nevhodných výrazů“ dokonce až patnáct let vězení, zbytku přinejmenším pokuty a vyhoštění. O skandování běloruských fanoušků se mlčí, ony tři desítky lidí byly oficiálně zadrženy za nošení nepovolených symbolů, mezi které se řadí i šály s červenými a bílými pruhy – barvami svobodného Běloruska.
Zakáže UEFA nalosovat další dvojice?
UEFA si zakládá na svém pozitivním obrazu a podobné incidenty bude jistě muset řešit, v čele s nedohraným zápasem Srbska s Albánií. Už nyní proti sobě v kvalifikacích nemohou být nalosovány týmy Ruska a Gruzie, Arménie a Ázerbájdžánu a Španělska a Gibraltaru a možná se brzy dočkáme i dalších omezení (i když portfolio soupeřů pro takové Srbsko by se mohlo povážlivě smrsknout).
Fotbal se hraje především pro fanoušky a ať se nám to líbí nebo ne, podobná „přidaná hodnota“ v podobě konfliktní historie dodává spoustě zápasů na atraktivitě. Znemožnit podobná střetnutí pravidly losu nebo je odehrát bez diváků je sice řešením, fotbal tím ale utrpí a spory se nevyřeší. Na druhé straně je fotbal přitahující obrovskou pozornost příležitostí k dialogu. Najdou-li se tací, kteří jsou ochotni diskutovat.
