Na Letné zažívají to, co v létě 2013, 2017, 2018 a 2019. Pohárový konec už v předkole jedné ze evropských soutěží. Nesplnění jednoho ze sezonních cílů vlastně ještě před tím, než se ta ligová vůbec rozjela. Po pěti letech je u toho navíc opět zahraniční kouč. Ano, pod blamáží s Red Star Bělehrad je podepsán italský démon Andrea Stramaccioni.
Pokud lze napsat alespoň něco pozitivního, pak to, že Dán Brian Priske není „Štramák“, že měl na svoji práci o měsíc kratší časový úsek a že minimálně v obranné fázi je vidět u Sparty posun. Nepochopitelný zkrat zastupujícího kapitána Dávida Hancka v nastavení odvetného duelu ve Stavengeru opravdu nelze přičítat na vrub kouče.
A jelikož nejsme jeho spoluhráči, pak můžeme bohužel konstatovat, že gól jde jednoznačně na vrub zkušeného beka. Žádné sladké řeči, když se znovu člověk podívá na celou situaci, tak vidí, že měl ještě před otočením se směrem, kterým nakonec namazal soupeřům, tři možnosti, jak v klidu rozehrát. Natočením se ale všechny zavřel. I tak šlo situaci řešit lépe, zvláště za stavu, který byl na ukazateli skóre. A také s ohledem na aktuální čas zápasu.
Kdo má rád různé detektivní dokumenty, které v posledních letech plní různé platformy v čele s Neflixem či HBO Max, určitě rád sleduje například i psychologické rozbory násilníků, vrahů, či zlodějů. Pro mě osobně jsou tyto analýzy vlastně tím nejzajímavějším. Dostat se do nitra duše „zlosyna“, postupně sestavovat jeho profil.
To samé by nyní potřebovala Sparta. Vlastně nejen nyní. Už několik posledních let, kdy se na Letné od zisku posledního titulu v roce 2014 (ano, v roce, kdy také rupla na úvod své pohárové cesty) protočilo neskutečných 13 trenérů!
Jen pro zajímavost – Slavia si ve stejném časovém období vystačila s trenéry čtyřmi, Plzeň sedmi. Vsuvka je na místě, ale pro nefotbalové fanoušky: jde o dva týmy, které se v posledních osmi letech podělily rovným dílem o domácí mistrovské tituly.
Další fiasko. Sparta ve Stavangeru oživila vzpomínky na Suboticu či Häcken |
Pokud Sparta něco netají, tak dokument ze zákulisí tohoto klubu se poslední roky nepřipravuje, takže lze čerpat jen z veřejně dostupných informací a také nějaké té šeptandy. Což pro pořádnou analýzu není dostačující, přesto se nabízejí následující otázky:
1. Kolikrát už na Spartě za těch osm let začínali znovu? Měnili koncepci?
2. Znáte jiný špičkový úspěšný klub s podobnou trenérskou rotací na lavičce?
3. Proč Sparta, která se pyšní skvělými výsledky v mládežnických kategoriích, pouští své odchovance ostatním za hubičku, případně opakovaně na hostování, aby si je pak případně za draho stahovala později zpět?
4. Proč se v posledních letech trápila opakovaně s rozsáhlou marodkou?
5. Proč Sparta nejen Stavanger přestřílí, jenže opravdu nebezpečných pokusů napočítáte opravdu pomálu a většině pokusů by nestačila ani ragbyová branka?
6. Kdo za předchozí body nese zodpovědnost?
Určitě nelze ukázat prstem na jednotlivce, stejně jako při chybě Hancka ve Stavengeru. Jeho pochybení ale předcházela jiná, závažnější. Taková, že pokud by k nim nedošlo, o zkratu tohoto slovenského sympaťáka, kterému rozhodně nelze upřít kvalitu a chuť za klub bojovat, bychom se vůbec nebavili.
Norská média se dnes předháněla ve chvalozpěvech na „Vikingy“. Nebála se použít titulky typu, že Stavanger vyřadil velkoklub.
Ano, Sparta má na české (středoevropské i ty severské) poměry nadstandardní možnosti. Ani finanční újma z brzkého vyřazení ji vlastně nebude díky bohatému majiteli bolet. Jenže tohle je možná jedna z dalších chyb.
Tlak na Letné, o kterém se často mluví, působí v tomto kontextu tak trochu platonicky. Něco se nepovede? Dobře, jsme zklamaní, je to problém, bolí nás to, Sparta si zaslouží více, ale co… Vždyť se zase tak nic moc neděje, zajištění jsme, fanoušků máme nejvíce v republice, marketing máme také skvěle zvládnutý, lidé chodí, tak holt případně zase změníme trenéra, koncepci a začneme znovu.
Stará „boxerská pravda“ říká, že chudoba a nouze formuje šampiony. Proto v jeho historii, která je zhruba tak dlouhá, jako ta sparťanská, naleznete více černošských šampionů než těch bílých. Proto je Kuba nejúspěšnější zemí na amatérské scéně.
Možná by trochu té nouze neuškodila ani Spartě. Pak by totiž bylo vedení i hráči pod tlakem. Skutečným tlakem. Nikoliv tím platonickým, který z ní dělá nikoliv kvalitní, sebevědomý tým, ale jen partu pyšných slabochů.
