Kopeckého kariéru neblaze poznamenala druhá světová válka. Tehdy měl – podobně jako třeba Josef Bican a další hráči – životní formu, ale nehrály se pohárové zápasy ani šampionáty, tudíž ji nemohl náležitě prodat.
O tom, že skutečně patřil k fotbalistům světového formátu, svědčí například anketa italského listu La Gazetta dello Sport z roku 1939, v níž byl označen za nejlepšího krajního záložníka Evropy; mimochodem, Bican se mezi centr forvardy umístil za Italem Piolou jako druhý.
Narodil se roku 1912 ve Vilémově v podhůří Železných hor, a když mu bylo deset, rodina se odstěhovala do Lucemburské ulice na pražských Vinohradech. Jeho otec byl úředníkem knižního nakladatelství Mazáč. Matka milovala hudbu, zpívala v Hlaholu a dbala na to, aby synové – Miroslav i o dva roky mladší Vlastimil – navštěvovali hodiny hry na klavír.
Vyšel speciál LN 101 pohnutých osudů |
Jestliže o hře podle not věděli dost, o hře zvané fotbal ponětí moc neměli. Vítězslav Houška napsal o Vlastovi v knize Věčná Slavia: „Seznal, že mládež holduje kopacímu míči, a chtěl mu holdovat rovněž. Avšak mistři plácků ho posílali do autu. Ani v třídním mužstvu gymnázia si neškrtl a byl brán na milost pouze proto, že vlastnil opravdový kopací míč.“
Tohle se však změnilo na plácku v Pivovarské zahradě, dnes v Sobotecké ulici, kde patřil záhy k uznávaným plejerům. Ve čtrnácti začal hrát za Rapid Vinohrady. Klub měl hřiště za Vinohradskou nemocnicí, dnes je tam park a tenisové kurty. V prvním zápase za B-dorost skóroval, příště hrál už v áčku a od sedmnácti v prvním mužstvu.
Když dal v dubnu 1930 Čechii Kolín čtyři kusy, chtěla ho Sparta. On by rád přestoupil, ale věděl, že to svému otci, slávistovi, nemůže udělat. A tak absolvent žižkovského reálného gymnázia, úspěšně pokračující ve studiu na obchodní akademii v Resslově ulici, oblékl dres Slavie.
Celý pohnutý osud Vlastimila Kopeckého najdete v úterním vydání Lidových novin.
