Hokej měl tehdy jednoznačné ruské vládce, Charlamov řádil v útoku spolu s Borisem Michajlovem a Vladimirem Petrovem. Tahle řada motala hlavy i ostatní části těla soupeřům z celého světa. "Proti nim se mi hrálo špatně. A to hlavně kvůli Charlamovovi, byl to tehdy asi nejlepší útok na světě," řekl LN bývalý reprezentační obránce František Kaberle starší.
Nevynikal výškou, svým hokejovým uměním ano. Když měl svůj den, dokázal se prokličkovat i přes čtyři soupeře a poté ještě přelstít gólmana. "Byl strašně rychlý, měnil směr – hlídat ho bylo velmi těžké. Jak jste si ho pustil od těla, tak s vámi vyběhl," usmíval se Kaberle.
I proto se už za svého života stal legendou. "Když jsem v roce 1975 v nároďáku začínal, tak to bylo proti Rusům. Stál jsem při vhazování naproti Charlamovovi a místo na puk jsem koukal s otevřenou pusou na něj. Hrát proti němu byla obrovská čest," přiznal internacionál Pavel Richter.
Charlamov se přitom od svých spoluhráčů v mnohém lišil. V tehdejším Sovětském svazu jen málokdo tušil, že jeho maminka Begonia byla baskická Španělka. Do Ruska přijela jako uprchlice před občanskou válkou, vyrůstala tam a později i poznala manžela. Charlamov se sice narodil v Moskvě, ale nějaký čas vyrůstal ve Španělsku, kam jeho maminka odjela. Zpět ji sovětské úřady dlouho nechtěly pustit, pomohla až intervence otce přes Červený kříž.
Možná i kvůli tomu začal Charlamov hokej pořádně hrát až ve čtrnácti letech. I přesto z něj ale vyrostl jeden z nejlepších hráčů historie. V CSKA Moskva byl brzy za hvězdu, a tak pravidelně přicházely pozvánky do "sborné". "Charlamov předváděl umělecký hokej, provozoval doslova tanec na ledě. Byl to skoro balet. Chci říci: to, co on prováděl na ledě s pukem, to bylo divadelní představení," složil poklonu bývalý skvělý švédský útočník Anders Hedberg.
Po Sérii století mezi Sovětským svazem a Kanadou kroužili kolem Charlamova a čtyř spoluhráčů agenti předních klubů NHL a nabízeli každému z nich milion dolarů. Odejít za moře bylo ale tehdy pro Rusy nemyslitelné, Charlamov byl navíc člen armádního klubu. Jenže tvrdý dril se mu příliš nezamlouval, občas prosákla spekulace i o jeho špatné životosprávě. Miloval život a chtěl si ho užívat.
"Dokázal žít tak, jak se má. Byl společenský, v tom mu nezabránily ani tehdy obávané bázy," vzpomínal pro LN Charlamovův dlouholetý protihráč Josef Augusta. "Po jednom turnaji v Moskvě jsme s Ivanem Hlinkou a ještě několika Čechy na jedné recepci zpívali až do půlnoci..." I v tomhle byl výjimečný. Mnoho ruských hvězd ty československé přehlíželo.
On neměl problém se s nimi bavit, byl kamarádský. "Byl to i mimo led bezvadný chlap. Od ostatních Rusů se lišil tím, že nebyl nabob," líčil Kaberle. Jeho vytříbený bruslařský styl se změnil v roce 1976, kdy si při autonehodě těžce poranil holeň. Od té doby měl s brzděním na bruslích velké problémy. I proto už jej nepovolali na Kanadský pohár 1981.
Těsně před zahájením turnaje dorazila do Kanady strašlivá zvěst. Zpráva o Charlamovově smrti zarmoutila i mnoho zámořských fanoušků, kteří jej obdivovali. Charlamov ale v zapomnění neupadl. Před třemi lety ho Mezinárodní hokejová federace zařadila do ideální šestky světa všech dob. V NHL se každoročně předává po něm pojmenovaná cena pro nejlepšího Rusa soutěže. KHL zase po něm nazvala jednu ze svých divizí.
Odkaz Valerije Charlamova žije i třicet let po jeho smrti.
