V pondělí, v den, kdy prvních jedenáct hokejistů odstartovalo v Praze přípravu na olympiádu v Koreji, reprezentační kouč Jandač pravil: „Před turnajem chceme mít o jedničce jasno. Je lepší mít daného prvního brankáře, protože chceme tři zápasy ve skupině zvládnout tak, abychom se vyhnuli osmifinálovému zápasu.“
Olympijské regule se mají tak - vítězové tří skupin a nejlepší celek ze druhého místa postoupí přímo do čtvrtfinále. Ušetří tedy v play-off - které má jisté každý účastník - jeden zápas a nebudou muset následně hrát dva duely ve dvou dnech.
Nyní zbývá vyřknout to zbývající, kdo jedničkou vlastně bude: Pavel Francouz, či Dominik Furch? „Teď tomu ještě necháme prostor. O jedničce rozhodneme podle momentální formy, oba mají výbornou výkonnost,“ říká Jandač.
Už dlouhé týdny před turnajem - vlastně od chvíle, kdy se NHL vzdala účasti - bylo jasné, že právě toto duo bude strážcem tří tyčí.
Jsou reprezentačními stálicemi a od listopadu 2015 bylo aspoň jedno „efko“ na soupisce při každé akci Euro Hockey Tour i na světovém šampionátu. Furch tvrdí: „Je to ukázka, že naše cesta jde správným směrem.“
Kouč Jandač přidává: „Oba jsou charakterově výborní kluci, navíc námi ozkoušení. Obrovsky jim věřím, což říkám od začátku, i když tu padaly různé návrhy. Já jiné brankáře nezatracuji, ale toto je olympiáda, kdy nelze zkoušet. Proto do toho jdu s tím, čemu věřím.“
Ještě jedno těm dvěma, které v Koreji doplní jako trojka Patrik Bartošák, nahrává. Brankář je specifická profese, ryze solitérská v týmovém sportu. Existuje spousta příběhů, kterak se gólmani - obzvlášť na klubové úrovni - přehlížejí, ignorují.
Považují se za soky, kteří si navzájem berou práci i slávu.
U dua F+F je to jinak. Oba jsou ročníky 1990, už od šestnácti se společně s Jakubem Sedláčkem dělili v juniorských reprezentacích o role jedniček, dvojek... Teď jsou Francouz a Furch věrnými spolubydlícími na turnajích, rovněž v olympijské vesnici už si zarezervovali společný apartmán.
„Náš vztah je obrovskou výhodou a v národním týmu by to tak mělo být. Ego musí jít stranou a je velké plus, že se dokážeme vzájemně podpořit,“ ví Francouz.
Furch přikyvuje. „I když je brána jen jedna, tak Pavlovi přeji dobré.“
Není to jen naučená fráze.
Až se oba za dva týdny ocitnou uvnitř olympijské vesnice, naplní se jejich dětský sen. Stvořilo ho zlaté Nagano. Tehdy, když jako skoro osmiletí kluci hltali ranní zápasy reprezentace, zatoužili rovněž i oni po „povolání“ hokejisty.
Dominik dokonce s rodiči a bratrem šli k vile prezidenta Havla vítat vítěze. „Díky Naganu jsem zjistil, že je nějaký Dominik Hašek, že je to úžasný sport, a řekl jsem našim, že ho chci hrát taky,“ vybavuje si Francouz.
Sice si nejdřív stoupl do obrany, jenže po měsíci se rozhodl pro branku. „A to mi zrovna rodiče koupili hráčskou výstroj. Když jsem oznámil, že chci do brány, tátovi z toho vypadaly poslední vlasy, které měl,“ vzpomínal před časem.
Cesty dvou mužů, které tolik motivoval Haškův heroický výkon z Nagana, se postupem času čím dál tím více podobaly a proplétaly. Oba záhy naskočili do extraligy, před třemi lety se vydali ruskou cestou. Furch chytá v Omsku, Francouz si po krušném startu vylepšil nedávno v Čeljabinsku pozici.
Koho určit číslem 1? „Věřím, že nejen brankáři, ale všichni si uvědomí, proč do Koreje jedeme. Že to není o tom, jestli budu já hrát víc a on méně. Musíme mít týmovou soudržnost a jeden musí přát druhému,“ míní Jandač.