Právě před 50 lety, na podzim 1969, se obránce Boston Bruins rozjížděl do průlomové sezony, v níž na trosky rozboural do té doby bytelné rekordy a sbíral vzácné trofeje jako nádobí ze stolu po nedělním obědě.
Dokázal to, co pro současného washingtonského zadáka Johna Carlsona, nyní čtvrtého muže bodování (na vedoucího Pastrňáka ztrácí pouhé dva body), téměř jistě zůstane pouhým snem.
V jedenadvaceti coby první bek v historii získal Art Ross Trophy pro krále produktivity. S fantastickou bilancí 33 + 87 = 120 pláchl všem útočníkům. Phil Esposito, jeho bostonský parťák, na něj ztratil 21 bodů. Další ze slavných rivalů, Stan Mikita z Chicaga, na třetím místě zaostal dokonce o 34 bodů.
25. října 1969 Bruins zvítězili v Los Angeles nad Kings 3:2 a nový domácí kouč Hal Laycoe poprvé sledoval Orra na vlastní oči.
„Předčil všechno, co jsem o něm četl,“ pravil užasle.
Než se mezi mantinely zjevil Orr, obránci se vesměs drželi zpět, soustředili se na zastavování soupeřových forvardů, nepouštěli se do nějakých větších akcí.
On this day in 1966, Bobby Orr scored his first NHL goal #Hockey365 #NHLBruins pic.twitter.com/MNGLcgsiLk
— Mike Commito (@mikecommito) 23. října 2019
Ve srovnání s jejich dupákem připomínala Orrova představení balet. Při úžasných sólech se po kluzišti pohyboval tak lehce, jako by jej nadnášela nějaká zvláštní síla.
Obrazy, které do naleštěného ledu kreslil noži svých bruslí, se dramaticky lišily od děl všech ostatních hokejových kumštýřů.
V úžasné rychlosti, kterou nabíral v neskutečně sevřených obloucích, dokázal ostře a nepředvídatelně měnit směr.
Inspiroval spoustu kluků, které uchvátil jeho nespoutaný a tvořivý styl. Hlavně díky němu se později v NHL rozzářili jeho následovníci Paul Coffey či Brian Leetch.
V dokonalé sezoně 1969/70 získal Art Ross Trophy pro nejproduktivnějšího muže základní části, Hart Trophy pro jejího nejužitečnějšího hráče a Norrisovu cenu pro nejlepšího obránce.
Už v lednu překonal 64 bodů, svůj vlastní zápis do kronik, a rekord v počtu gólů a asistencí nastřádaných bekem svižně navyšoval. V půlce března se přehnal přes stovku. Jen krátce se debatovalo, zda se na něj může Esposito dotáhnout. Ostatní neměli nárok.
Je pozoruhodné, jak se o své průlomové sezoně, o níž experti básní dodnes, Orr „rozepsal“ v knize My Story: „Chtěli jsme ji mít rychle za sebou. Znamenala pro nás jen dlouhou rozcvičku před play off.“
Jak v zápasech působil sebevědomě a drsně, bylo-li ve vypjaté řeži třeba, v soukromí se zpravidla choval skromně a mile, což předvedl též při návštěvě Prahy a Kladna v březnu 2001. Kdo ho tenkrát potkal, nezapomene na mocný stisk jeho pravice a vstřícný úsměv.
Víc než všechny rekordy pro něj znamenal triumf ve Stanley Cupu, k němuž pak na jaře 1970 dovedl Bruins po 29 letech planého čekání. V posledním finále dal vítězný gól, převzal Conn Smythe Trophy pro MVP vyřazovacích bojů. Ocitl se v sedmém nebi: „Každé dítě sní o takové chvíli. Nemůžu najít slova, abych vyjádřil, co cítím.“
Není divu. Brilantní sezonu v podání bostonského mladíka patrně už nikdy nikdo netrumfne.
