Právě on, tronásobný mistr světa, někdejší miláček českého národa...
Do řeči vám po čtvrtfinálovém zápase se Švédskem moc nebylo, takže se zkuste alespoň nyní vrátit k rozhodujícímu momentu střetnutí se Švédskem...
Ne, že by mi nebylo do řeči. Spěchal jsem na doping. Strávil jsem tam po záapse snad dvě hodiny... V momentě, kdy jsem dostali v prodloužení rozhodující třetí gól jsme byli po dvouminutové hře v oslabení tří proti čtyřem dost unavení. Vrazil jsem střelu před sebe a nikdo puk nedokázal odpálit. Situaci jsem pak pořádně viděl až v televizi. Snad dvakrát se to dorazilo k naší bráně, dokonce asi od našich kluků... Byl to nešťastný gól a navíc jsme si ho dali sami.
Jak se vám dařilo během dlouho letu přes Atlantik přehodit myšlenky z nešťastného čtvrtfinále k příjemnějším věcem?
Právě, že vůbec. Pořád mě to bolí. Tenhle zápas jsme měli vyhrát. Já během tohohle utkání pořád vnímal zvláštní pocit, že vyhrajeme. jakési vnitřní tušení... Snad na sto procent jsem si byl jistý, že postoupíme.
Jenže, všechno dopadlo nakonec jinak. Proč?
Strašně moc nás poškodili rozhodčí. Proti Švédům jsme odheráli nejlepší zápas na turnaji. jenž pak jsme dostali necelé čtyři minuty před koncem normální hrací doby vyrovnávací gól. Snad ještě nikdy jsem takový nedostal...
Povídejte...
Jeden ze švédských hráčů do mě najel, šlo o evidentní faul. Rozhdočí stál vedle, ale řekl, že to pískat nebude. Jenže tímhle gólem nabídl Švédům šanci k postupu!. Je to sport a chyby rozhodčích k němu asi patří... Jenže sudí vyrobily v posledních pěti minutách normální hrací doby hned dvě obrovský hrubky. Švédové hráli nejdřív v šesti, a pak tohle. V tak důležitém zápase by se něco podobného skutečně nemělo stávat.
