Národní tým se toho roku opět skládal kolem vůdce a kapitána Otakara Janeckého. V mužstvu vládla pohoda a zprvu i dobrá nálada. Jen v oné stodole, kousek za městem v místě zvaném Alba, se českým hokejistům nedařilo.
Podivný stadion pro čtyři tisícovky diváků nabídl pouze jednu tribunu se sedačkami, za brankou se pak místo pro fandy nenašlo vůbec. Italy navíc hokej příliš netáhl. Na zápas Česka s Francií dorazilo 200 lidí, na Američany o dvě stovky víc.
Ve čtvrtém představení na turnaji Češi vydřeli jen chabou remízu s Norskem 2:2, a to ještě díky pohotové rybičce Doležala dvě minuty před koncem, když v letu dokázal zasunout puk do sítě. Kdyby se netrefil, jeli jsme s ostudou domů.
Trenér Ivan Hlinka přiznal, že na střídačce prožíval muka: „Doležalův gól nám snad seslalo samo nebe. Jsem na nervy při hokeji sice zvyklý, ale tohle bylo i na mě moc,“ povídal až dlouho po utkání. Bezprostředně po závěrečním hvizdu totiž bleskově zmizel na toaletu, kde se mu od šílených nervů otočil žaludek naruby…
Proti Norům nastoupily i posily z Pittsburghu Jaromír Jágr a Martin Straka. Z českého tábora se už před jejich příjezdem sem tam ozývala pochybovačná slova. Cosi v tom smyslu jako – to jsme zvědavi, jak se hvězdy z NHL tady předvedou… Snad proto, že někomu zabrali místo v sestavě, snad kvůli obyčejné závisti. Kdo ví.
Jaromír Jágr na hokejovém šampionátu v Itálii v roce 1994.
Oba „tučňáci“ ale přiletěli do Evropy značně unaveni, Jágr navíc se zraněným kolenem. „V koleni mi chybí kus chrupavky a navíc mě do něho teď trefili pukem,“ povzdychl si hvězdný útočník, který v sezoně v NHL posbíral úctyhodných 99 bodů.
Do Mnichova pro ně na letiště odjel vedoucí výpravy Jaroslav Pouzar, ale hned za Brennerem se jim porouchalo auto. Takže se jejich úmorná cesta do italských hor ještě o několik hodin protáhla.
Pro urostlého beka Františka Musila do Mnichova jel pro změnu čerstvý šéf hokejového svazu Stanislav Burdys, co rozuměl víc obchodování s uzeninami a masem než hokeji. Musil mu cestou povídal: „Pane řidič, šlápněte trochu na ten plyn.“ Načež se od volantu ozvalo nesmělé: „Já nejsem řidič týmu, já jsem šéf svazu…“
Po každém zápase v Albě, který se hrál v nadmořské výšce rovnající se vrcholu Sněžky, čekali čeští hokejisté na autobus v žáru slunce za zimním stadionem; někteří s cigaretkou v puse. Tehdy se totiž na žádné mixzóny ještě nehrálo.
„Neviděli jste v hledišti mýho otce?“ ptal se Jágr po utkání s Norskem. „Táta volal, že možná přijede a Stračena mi povídal, že ho během utkání snad zahlédl.“
Nikdo si ale Jágra staršího nevšiml, takže Jaromír si jen povzdechl: „Hmm, tak to ho asi ranila mrtvice, když mě viděl, jak hraju. Asi leží ve špitále…“
Bujaré veselí na diskotéce
Jágr si skutečně na nové spoluhráče zvykal zprvu trochu těžce. „Chybí mi sebedůvěra a blbě se mi v téhle výšce dýchá,“ utrousil.
I do Itálie se k reprezentaci donesly kritické hlasy z domova, takže trauma z bídných výsledků se zvolna plížilo i do atmosféry v týmu. A tak se jednou do suterénu hotelu Dolomiti, kde tým bydlel, hokejisté vydali na diskotéku. Ve večerních hodinách pak byly k vidění pozoruhodné výjevy.
V tom nejveselejším sehrál statečnou roli Jiří Dopita. Ve třetím zápase s USA si poranil koleno a čekal na sanitku, která ho odveze do vlasti na operaci.
Toho večera téměř nepil, a tak se v roli spasitele ujal jednoho z útočníků, jenž už dosti zmožen nemohl prakticky pohybovat žádnou končetinou. Obrovitý Dopita si ho jednoduše hodil přes rameno a vlekl ho s bolavým kolenem na pokoj. Pohled k nezaplacení…
Janecký pak pár přítomných novinářů na baru požádal, aby se o téhle záležitosti nepsalo, v čemž mu bylo vyhověno. Tehdy se prostě v poměrně čerstvé porevoluční době s hráči ještě tak nějak držela basa.
Přestože Češi z pěti zápasů ve skupině vyhráli pouze jediný (nad slabou Francií), proklouzli o vlas do čtvrtfinále, kde je už v Miláně čekala Kanada s kapitánem Robitaillem, Shanahanem, Sakicem a dalšími hvězdami… A stejně jako začátkem roku na olympiádě v Lillehammeru nás v boji o semifinále zastavila po výhře 3:2.
„Beru prohru na sebe,“ hlesl Jágr. „Kdybych hrál lépe, nemohli jsme prohrát.“ Janecký si zase všímal extrémní tvrdosti Kanaďanů: „My byli zvyklí spíše na evropský styl hokeje a Kanaďani to moc dobře věděli. Tak to řezali, protože jim bylo jasné, že zastrašovací manévry na nás platí. Tohle všechno později změnila až generace Reichla, bráchů Kabelků, Stráči a Džegra.“
Italský šampionát znamenal konečnou i pro Ivana Hlinku: „Chyběla nám špetka trpělivosti a štěstí,“ povídal smutně. „Vždy jsme slavili úspěchy chytrostí, ale ta nám nyní chyběla. Skončili jsme ve čtvrtfinále, takže u reprezentace končím.“ Jak řekl, tak také učinil…
