Obránce Jan Kolář se během té doby vypracoval v zadáka světových kvalit, v nosnou zeď národního týmu a minimálně v očích příznivců Dynama se vteřinu po podpisu čtyřleté smlouvy rázem stal jednou z hlavních postav pardubické sestavy.
„Naučil jsem se tenhle tlak moc nevnímat. V zahraničí se o rolích jednotlivců příliš nehovoří a my cizinci tam k debatám okolo hokeje ani tolik nepřistupovali. Půjde jen o to, abych předváděl co nejlepší výkony. Jestli budu nejlepší střelec, nebo nedám ani jeden gól či nahrávku a vezme to někdo jiný, to bude jedno. Musíme hrát dobře všichni,“ nepřipouští si Kolář výsadní postavení v týmu.
Dvaatřicetiletý účastník čtyř mistrovství světa a loňských zimních olympijských her byl vždy jedním z těch, kteří slibovali svůj návrat do mateřského klubu.
„Přemýšleli jsme o tom společně s manželkou už několik let. Působení v zahraničí je takové, že člověk je odříznutý od rodiny, kamarádů a je to dlouhé. Obzvlášť v posledních sezonách, kdy jsme v klubu vždy skončili poměrně brzy, ale ještě jsem jel reprezentovat. Dospěli jsme do bodu, že bychom se chtěli vrátit. Kdyby ne do Pardubic, ještě bych na rok zkusil zahraničí, ale upeklo se to letos a jsem rád,“ usmívá se Kolář.
Zmiňuje však, že Pardubice nemusely dopadnout. A přiznává, že i takový scénář byl chvíli ve hře.
„Od začátku jsem měl v hlavě jen návrat do Dynama, když jsem však viděl, jak to tady v posledních letech vypadá, zvažoval jsem, jestli se vůbec bude kam vrátit, jestli to bude mít cenu. Měl jsem na stole i jiné nabídky z extraligy, ale zvítězila touha hrát doma,“ líčí Kolář.
  |
V Pardubicích mám všechno
Proč? Cítil snad, že musí Dynamu splatit nějaký dluh?
„Myslím si, že je přirozené vrátit se tam, kde člověk vyrůstal. Beru to tak, že v Pardubicích jsem doma, mám tu rodinu, kamarády, prostě všechno,“ vypráví borec se 103 starty v dresu nároďáku.
Že má v současné době „rezervované“ místo jednoho z lídrů kabiny, je jasné. S tím se pojí vidina toho, že vedle něj pro Dynamo vyroste další takový obránce, jakým je dnes Kolář.
„Nejdu sem s tím, že budu nějaký spasitel. Jdu do Pardubic hrát svůj hokej, a když to půjde, tak mladí kluci třeba uvidí jak pracuji, jak se chovám na ledě i mimo něj... Výchova nemusí být jen ve vztahu učitel žák. Stačí někoho pozorovat, tak jsem to měl já, to mě posouvalo. Chci to nastavit hlavně takhle, ale určitě nebude problém si zařvat, něco říct, ukázat směr,“ nebrání se Kolář.
Růst mladých hokejistů je jedna věc. „Količ“ by však měl na východě Čech mít ještě jednu, možná daleko těžší roli. Vkládá se do něj naděje, že spustí návrat velkých jmen, která z Pardubic odešla podobně, jako on v roce 2012.
„S většinou kluků, co je v zahraničí, se potkáváme na nároďáku a samozřejmě se bavíme o tom, co dál. Všichni říkají, že by se chtěli do Pardubic vrátit, ale není to tak jednoduché. Budu je však přemlouvat, a když každý rok přijde jeden nebo dva, tak budu rád,“ říká Kolář.
Předběžně je domluvený s dalším bekem, Jakubem Nakládalem. „Chtěli jsme se společně vrátit za rok. Já se rozhodl už teď, tak doufám, že po sezoně přijde za mnou.“
