Pátek 13. prosince 2024, svátek má Lucie
  • Premium

    Získejte všechny články
    jen za 89 Kč/měsíc

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
130 let

Lidovky.cz

Sport

Konec pořadu S mikrofonem za hokejem? Aspoň se můžu víc koukat na hru, říká smutně komentátor Lörincz

Sluchátka a notebook. Nejlepší parťáci při práci Tomáše Lörincze. foto: Ondřej Littera, MAFRA

Rozhovor
PRAHA - Legendární pořad S mikrofonem za hokejem si fanoušci už v této extraligové sezoně nenaladí. Jeho konec mrzí i komentátorskou stálici Tomáše Lörincze.
  5:00

Hlas Tomáše Lörincze (47) k relaci S mikrofonem za hokejem patřil 22 let. O tom, jak pořad v dětství sám poslouchal, v čem tkvělo jeho kouzlo i o pohrůžkách za kritiku v éteru si pro LN povídal před odjezdem do Spojených států, kam s kamarády mířil na NHL. To jen dokazuje, že i dlouholetý profesionál si dokáže udržet fanouškovský zápal.

ANKETA: Bude vám chybět legendární rozhlasový pořad S mikrofonem za hokejem?

Lidovky.cz: Kdy jste se dozvěděli, že se v nové sezoně už pořad S mikrofonem za hokejem nebude v klasické podobě vysílat?
Do regionů se to doneslo asi čtrnáct dnů před extraligou. Kolegové z Vinohrad to věděli už dřív, ale ne o moc.

Lidovky.cz: Jak to vedení rozhlasu zdůvodnilo?
Mluvilo se o tom na několika poradách, vedení tam i řeklo své důvody. Zkrátka, že to už neodpovídá současnému modernímu pojetí rádia. Jakožto zaměstnanci rozhlasu to moc hodnotit a komentovat nemůžeme, ani nám to nepřísluší. Z osobního pohledu mě to mrzí, protože jsem s tímto pořadem spojil kus života – dělal jsem ho od roku 1997.

Hráči Mladé Boleslavi po prohraném utkání.

Lidovky.cz: Co pro vás pořad S mikrofonem za hokejem znamenal?
Tento pořad mě vlastně dostal k rádiu, jako dítě jsem na něm vyrůstal. Když mi bylo šest sedm let, jako spousta fanoušků jsem hltal extraligové reportáže Aleše Procházky a řady dalších komentátorů, zapisoval si výsledky, propočítával tabulku. Strašně se mi to líbilo a říkal jsem si při něm, že bych se jednou chtěl do rádia dostat.

Lidovky.cz: Takových nás bylo hodně: v televizi přenosy ze zápasů, posléze magazín Buly, a k tomu reportáže S mikrofonem...
Já jsem to měl dokonce obráceně – rozhlas na prvním místě a až po něm televizi. A mám to tak vlastně dodnes.

Stanovisko vedení Českého rozhlasu:

Šéfredaktor stanice Radiožurnál Ondřej Suchan (z webu irozhlas.cz): Pořad S mikrofonem za hokejem) se vysílá desítky let a přitáhl k rádiím tisíce sportovních fanoušků. Nejvíce ale v dobách, kdy ještě televize nenabízely přímé přenosy ze všech utkání a kdy neměl téměř každý zpravodajský server on line reportáže všech duelů. Doba se v tomto změnila a s ní i návyky sportovních fanoušků. Reagujeme proto i my.“

Vedoucí sportovní redakce Českého rozhlasu Miroslav Bureš (na dotaz LN): „Český rozhlas neopouští hokejové stadiony, stále má a bude mít jako jediné české rádio své reportéry na všech zápasech nejvyšší domácí hokejové (i fotbalové) soutěže. Nadále bude tedy poskytovat sportovním fanouškům výjimečný servis, jaký nikde nenajdou. Mění se pouze forma, což ale není záležitost této sezony, ale několika posledních let, kdy i v našem sportovním vysílání musíme reagovat na změny a vývoj, které doba přináší. Český rozhlas i nadále počítá se samostatným sportovním kanálem tak, jak ho spustil již při zimní olympiádě v Koreji v roce 2018 a letos při MS v hokeji. Další takový projekt připravujeme pro Letní olympijské hry 2020 v Tokiu.

Lidovky.cz: Jak lidi kolem sportu na konec reagovali? Například televizní komentátor Robert Záruba napsal, že je to „jako by mu vyrvali kus dětství“.
Ptali se proč.

Lidovky.cz: Proč tedy?
Já ten pořad dělal 22 let, takže v tom mám velké emoce, těžko se mi na to odpovídá. Na druhou stranu nezbývá než pochopit, že to tak je. Taky tomu nenahrává rozdrobení zápasů do celého týdne a jejich rozdílné začátky. Dřív se hrálo od pěti nebo od půl šesté. Teď se většinou začíná mezi pátou a půl sedmou a třeba o víkendu některé týmy hrají již brzy odpoledne. Z tohoto pohledu ten pořad už nebyl tím, čím býval, a nešlo to dost dobře udržet.

Lidovky.cz: V čem tkvělo jeho kouzlo?

To je stejné, jako kdybyste se mě zeptal, proč se mi líbí některá holka... Odpověděl bych, že se mi prostě líbí... Můžete popsat pár detailů, ale aby to bylo „ono“, musí to do sebe všechno zapadat. A já měl vždycky pocit, že to tak s rádiem mám.

Lidovky.cz: Třeba že posluchač vnímá rozhlasovou reportáž jinak než divák televizního přenosu a zápasové dění si do značné míry sám může představit? Tedy trochu jako čtení knížky...
Tak nějak to asi bude. Mě právě bavilo představovat si, jak to na tom ledě asi zrovna vypadá. A někteří kolegové jako třeba Aleš Procházka to popisovali tak dobře, že by si to dokázal představit i cvičený šimpanz. Zrovna Aleš to navíc komentoval odlehčeně a vtipně, posluchače informoval i bavil. Celkově byl ten pořad pestrý. Výhoda tohohle pořadu ve srovnání s televizními přenosy byla i v tom, že jste se o svém klubu dozvěděl každé úterý, pátek a neděli, zatímco v televizi jste ho viděl jednou za dva tři měsíce.

Lidovky.cz: Komu jste fandil vy?
Jako malý kluk? Nevím, jestli bych to měl říkat… Měl jsem na ně permanentku, jezdil jsem tam z Prahy ještě předtím, než jsem začal pracovat v rádiu, i když to nebylo úplně blízko… Poznal jste to někdy z mého komentáře?

Lidovky.cz: Přiznám se, že už je to docela dlouho, co jsem S mikrofonem za hokejem pravidelně poslouchal… Pardubice?
Měl jsem blízko k Litvínovu. Líbilo se mi, že když jiné zápasy skončily 2:1, Litvínov hrál 9:8. A když jsem se na ně občas podíval v televizi, barevná kombinace žlutá černá bílá se mi moc líbila. Měl jsem rád i hráče, kteří tam působili. Každopádně jakmile jsem začal dělat v rádiu, muselo se to změnit. V redakci jsme všichni věděli, kdo z nás komu fandí, a kdyby byl komentátor nekritický nebo shovívavý, dostal by to sežrat.

Viktor Hübl ve žlutém překonává Ondřeje Kacetla a slaví

Litvínov slaví gól Viktora Hübla

A naprosto po zásluze. Takže když jsem tam jednou přijel vysílat, potkal jsem tehdejšího klubového ekonoma, který se mě zeptal „Fandíš nám ještě vůbec?“ a já se zeptal proč. „Já jsem to minule poslouchal, tys nás tak natřel,“ odpověděl mi. Oblíbenému týmu ty negativní věci dáváte dvakrát tolik, protože jinak by se to otočilo proti vám.

Ze začátku komentování jsem ještě někdy míval vnitřní boj, ale po pár letech to vymizelo. Na stadion jdu do práce, ne jako fanda. Měl jsem výhodu, že hned po pár měsících jsem byl na zlaté olympiádě v Naganu, kde jsem nabíral pozápasové ohlasy, a s Alešem Procházkou začal jezdit na mistrovství světa, takže jsem přímo zažil zlatý hattrick 1999-2001. Takové úspěchy jsou strašně silné, takže když je zažijete, přebijí i klubové emoce. Teď dělám hlavně Hradec Králové, mám vztah k tomuto regionu, ale jsem si jistý, že mu nedávám ani půl procenta navrch.

Trenér Vladimír Růžička se vrací do extraligy. Spolu s Martincem povede Hradec Králové

Lidovky.cz: Vzpomínáte si ještě, jak jste prožíval svůj první rozhlasový přenos v Mikrofonu?
Pamatuju si to dodneška, byl to zápas Pardubice–Třinec v září 1997. Po dvou třetinách vedly Pardubice 1:0, a když jsem měl ve 43. minutě vstup, hlásil jsem, že je to najednou 1:3 a za chvíli 1:5. Třinec to úplně otočil, a vzhledem k tomu, že to byl můj první hokej, pomalu mi nevěřili, že to tak opravdu je. Měli za to, že jsem se dostal do rádia a teď si z toho dělám srandu.

Lidovky.cz: Jaké máte na stadionu k dispozici vysílací zařízení?
Vysíláme přes krabičku 30x30 centimetrů, na ní je spousta čudlíků, přičemž u osmdesáti procent z nich vůbec nevím, k čemu jsou. Zapojení bylo nejdřív analogové, teď je digitální. Dřív se jezdilo ještě s technikem, přenosová krabice byla analogová, výrazně větší, zapojovaly se do ní čtyři dráty... Potom technik přestal jezdit, protože to po technické stránce nebylo nic těžkého. Teď nám ho znovu vrátili, ale především kvůli tomu, aby zprovoznil přenosovou digitální linku a řešil případné potíže se spojením. Takže teď tam jsem takřka jen od toho, abych si nasadil sluchátka a mluvil do mikrofonu.

Fanoušek kritizoval na Facebooku Čiliaka. ‚V 9 ráno sraz na zimáku, možná tě podepíší,‘ reagoval brankář

Lidovky.cz: Jak probíhala spolupráce rozhlasové režie, moderátora pořadu a reportérů tak, aby to klapalo nejen při předávce slova mezi studiem a stadionem, ale i mezi reportéry navzájem? Tedy to typické: „Na Spartě se v duelu se Zlínem zatím hraje 0:0, běží 17. minuta první třetiny. Změnil se už bezbrankový stav v Hradci, Tomáši Lörinczi?“
Probíhá to úplně stejně, jak to slyšíte. Na stadionech máme poslech celého vysílání a na něj reagujeme. To je celé kouzlo. V pořadu S mikrofonem za hokejem šly jako první na řadu zápasy, které začínaly nejdřív. Pokud to bylo stejné, měl přednost výše postavený tým. Zároveň to bylo hodně o improvizaci, ani režisér nebo moderátor pořadu nevěděl, co bude za půl minuty. Přepínání vstupů pak obstarával technik v Praze. Pro něj to musel být někdy hukot, aby z těch sedmi stadionů nepřepnul na jiný, než měl. A když bylo sedm hokejů, k tomu tři fotbaly a ještě třeba mistrovství světa v atletice, to aby si na to technik udělal manuál.

Zleva Mislav Rosandič, Filip Pavlík, Radovan Pavlík a Matej Paulovič (všichni z Hradce Králové) oslavují gól.

Petr Koukal (uprostřed) z Hradce Králové.

Lidovky.cz: Kolik hodin zabírala práce reportéra pořadu včetně přípravy na utkání a pozápasových ohlasů?
Přiznám se, že já jsem přípravě nikdy moc nedal. Zároveň mě na ty zápasy vždy dobře připravilo moje dlouholeté fandovství. Extraligu jsem sledoval pořád, věděl jsem skoro o všech všechno, hráče jsem poznal už podle bruslení a jiných věcí. I když je pravda, že se hráči a formace tolik netočili. Na mistrovství světa je příprava samozřejmě důkladnější.

Lidovky.cz: A co nějaké aktuální událostí, změny, zranění?
Na to stačila půlhodina nebo hodina před zápasem, v tomhle čase na stadiónu vždycky už jsme. Ono se nezdá, že to zabere hodně času, na druhou stranu jet z Prahy do Karlových Varů, komentovat, nabrat ohlasy a potom zase jet zpátky, to už dává klasickou osmihodinovou pracovní dobu. A to už nemluvím o tom, že další třeba dvě hodiny zabere samotné stříhání a zpracovávání rozhovorů, příprava ohlášení pro moderátora a tak dále.

Lidovky.cz: Co vás na práci rozhlasového reportéra nejvíc baví? Adrenalin? Vědomí, že vás slyší tolik lidí? Možnost si v rámci poutavosti některé okolnosti trochu přibarvit?
Tak to byste se divil, kolikrát nás lidi podle televize nebo internetového streamu kontrolují, jestli neříkáme něco jiného. Rozhodně to ale není tak, že bych si představoval, jak mě poslouchá celá republika. Naopak, já si ty lidi nepředstavuju vůbec. Doufám, že se neurazí. Spíš to beru, jako bych si povídal s nějakým kamarádem a popisoval mu, co vidím. Nikdy jsem neměl potřebu se někde zviditelňovat, takže když za mnou někdo jednou v Třinci přišel pro podpis, vůbec jsem nevěděl, co dělat. Spíš mě bavila ta práce jako taková.

Jaromír Jágr z Kladna je v ráží, připsal si další dva body
Brankář Třince Šimon Hrubec.

Lidovky.cz: Dlouho jste bydlel v Praze, teď působíte především ve východních Čechách, nicméně předpokládám, že máte objetou celou republiku. Který stadion je váš nejoblíbenější a kde to naopak nemáte rád, třeba kvůli špatným podmínkám pro komentování?
Mám li říct, kde to mám nejradši, tak to jsme zase v Litvínově. Jednak je z hlavní tribuny, která se tyčí bezprostředně nad ledem, krásně vidět, máme tam dobrou rozhlasovou kabinu a taky mám až na výjimky staré stadiony radši než ty nové moderní arény, které jsou bez ducha. Hodně svérázné, ale přitom hezké to bylo taky ve Vsetíně. Člověk tam přijel a hned cítil, jak tam jede slivovice a chleba se škvarkama, fandové tam byli v pohodě... Naopak moc dobré to nebylo na starém stadionu v Karlových Varech. Tam jsme byli za brankou v rohu, navíc za sítí, takže dění na druhé straně jsme kolikrát spíš odhadovali.

Volných trenérů na trhu je pět, Růžička je jedním z kandidátů trénovat Litvínov, připustil Šlégr

Lidovky.cz: Několik let jste pracoval také jako komentátor v televizi na Nova Sport. Jak se obě prostředí a způsoby komentování liší? Musel jste si zvykat, že to, co popisujete v rozhlase, už televizní divák sám vidí?
V televizi po mně chtěli především popisovat, co se děje. Občas jsem se kvůli tomu pokoušel diskutovat s produkcí - že přeci nemusím říkat, že hráč zrovna jede s pukem po pravé straně podél mantinelu, když to divák vidí, ale asi jsme se vzájemně nepochopili. Na druhou stranu je jasné, že když vám dá zaměstnavatel nějaký pokyn, tak vy tam nejste od toho, abyste o něm polemizoval. Práce v televizi byla jiná a i když i tam byli fajn lidi, k rádiu jsem měl pořád blíž.

Lidovky.cz: Jak dlouho jste tedy u televizního komentování vydržel?
Přesně to neřeknu, ale k deseti letům moc nechybělo. Když tedy vezmu i tehdejší Galaxii sport.

Lidovky.cz: Panuje rivalita mezi komentátory těchto dvou odvětví? Vlastně nyní už třemi, protože významně ve svůj prospěch do boje o „živé“ sledování zápasů promlouvá také online zpravodajství.
Pokud ano, tak já žiju v nějaké bublině a nevšiml jsem si jí. S většinou kolegů jsme spíš kamarádi. Nevím, jak ostatní, ale když se dozvím nějakou informaci, o které si myslím, že je zajímavá a mohla by být dobrá i pro někoho dalšího, tak si nehraju, že ji budu mít jako jediný, a klidně ji pošlu dál.

Pořad S mikrofonem za hokejem s dlouholetou tradicí končí.

Třeba s kolegou ze Sportu Pavlem Ryšavým si voláme i mimo zápasy, popovídáme si, takže i já se od něj něco dozvím, řekneme si novinky, konfrontujeme svoje názory na různé dění v zákulisí, a když složíte jednotlivé střípky, máte pohled na věc hned ucelenější. Pak dokážete i bez složité přípravy na zápas dávat věci do souvislostí. V momentě, kdy bych si hrál na nějakou rivalitu, tak se za chvíli může stát, že ostatní se mezi sebou budou bavit a já nebudu vědět nic. Přijde mi to přirozené, nenásilné a fajn.

Lidovky.cz: Nicméně internetové zpravodajství do jisté míry přispělo ke konci pořadu S mikrofonem za hokejem, který fungoval šedesát let... Jak tedy rozhlas bere online svět?
Je to zkrátka realita. Nežijeme v padesátých letech, kdy byla na vesnicích jedna televize a rozhlas hrál prim. Prostě to tak je.

Lidovky.cz: Podobnou legendou byl i S mikrofonem za fotbalem. Jaký ten měl osud?
Dopadl prakticky stejně. Hlavně kvůli těm rozbitým začátkům. Když jsem je zmiňoval u hokeje, tak ve fotbale to platí třikrát tolik. To pořad S mikrofonem za fotbalem odsoudilo ke skomírání ještě o x let dřív. Kdyžtak jsme to pojali v rámci pořadu S mikrofonem za sportem jako spojení toho, co se zrovna hrálo – třeba pěti hokejů a tří fotbalů.

Lidovky.cz: Uvažovali jste o nějakých krocích, jimiž byste na konkurenci reagovali?
Rádio je specifické v tom, že vlastně přímou konkurenci nemá. Aspoň tedy sportovní vysílání Radiožurnálu ne. Ale snažili jsme se chovat tak, jako kdyby na nás konkurence tlačila ze všech stran – chtěli jsme všechno dělat dobře a poctivě. Snad se nám to i dařilo.

Lidovky.cz: Setkávali jste se s kolegy reportéry z jiných krajů, nebo to pro vás podobně jako pro většinu posluchačů zůstávali vizuálně neznámí lidé?
Tak půl na půl. Některé kolegy jsem slyšel v rádiu nebo po telefonu stokrát, tisíckrát, ale naživo potkal jen dvakrát třikrát, třeba Láďu Lhotského nebo Ivana Quirenze, což mě dodneška trochu mrzí, ale na Moravu to je daleko, zvlášť když je člověk hodně vytížený. Třeba s Metodějem Novákem jsme se viděli na hokeji asi jednou, ale pak jsme byli shodou okolností dva týdny spolu v chorvatské Dalmácii. A tam pak byl čas a prostor na povídání úplně o všem.

Lidovky.cz: Ač jste pro většinu posluchačů anonymními hlasy, má téměř každý z vás dobře rozpoznatelné prvky v projevu a stylu. Záviděl jste někomu z kolegů v jeho rozhlasovém projevu něco, čím byste rád disponoval taky? Míval jste vzory?
Vždycky jsem obdivoval Aleše Procházku, ale myslím, že jsem nikomu nikdy nic nezáviděl a ani se ho nesnažil kopírovat, protože to by asi taky byla cesta do pekla. V rádiu při sportovních přenosech je podle mě nejdůležitější přirozenost, nemám totiž čas se soustředit na to, jak co říkám. Musím sledovat hru, mluvit o ní - a ne přemýšlet, jak by to v té chvíli řekl někdo jiný a jestli by to případně neznělo líp.

Brankář Sparty Jakub Sedláček zakročuje proti Rachůnkovi.

Lidovky.cz: Jsou momenty z vysílání, o nichž se i po letech s oblibou povídá? Třeba jako když se moderátor ze studia zeptal Aleše Procházky, co vidí na Spartě, a on odpověděl, že rolbu...
Myslím, že jsme tak ponořeni do práce, že na to už pak není čas, prostor ani chuť. Spíš si rádi řekneme, když se povede něco pěkného říct našemu respondentovi. Například kdysi jsme se od trenéra Vítkovic dozvěděli, že jeho obránce Flašar je nemocný a bere na to anabolika, i když správně bylo samozřejmě antibiotika.

Lidovky.cz: Víc si o tom tedy povídali fanoušci...
To jo, nějaké hlášky jsem našel na internetu a třeba si je i vybavil, pro nás to ale jinak skončilo.

Lidovky.cz: Co když se dostaví hlasová indispozice?
No, to by byl průšvih. Musím zaklepat, ale ještě se mi to nestalo.

Lidovky.cz: A co když si komentátor potřebuje odběhnout na toaletu, pro jídlo, pití a přitom se blíží jeho vstup?
To má potom blbé. Nicméně stává se to. Pokud je to opravdu urgentní, musí zavolat telefonem do režie a domluvit se, aby ho do vysílání pár minut nedávali. Samozřejmě se to nesmí stát v 58. minutě za stavu 2:1. Na rozdíl třeba od kolegů z televize, kteří si mohou odskočit o přestávce, my musíme být na místě celý zápas. Mezi třetinami jsou třeba vstupy do zpráv nebo zpravodajských „koleček“, takže v tomhle je to o něco složitější.

Lidovky.cz: Kdy pořad zažíval největší slávu?
Pro mě osobně to bylo nejzajímavější v osmdesátých letech, kdy jsem ho začal poslouchat. Tak někdy od roku 1981 možná. Ale doby největší slávy pořadu si vůbec netroufám hodnotit, protože i předtím tam byli legendární komentátoři, hrál se nádherný hokej, v extralize působily velké osobnosti, vlastně celá reprezentace.

Zleva Dominik Lakatoš z Vítkovic, Jiří Smejkal a Marek Ďaloga ze Sparty, Alexandre Mallet z Vítkovic, brankář Jakub Sedláček a Tomáš Dvořák ze Sparty.

Lidovky.cz: Televizní komentátoři bývají velmi populární. A co ti rozhlasoví? Vzpomínal jste, jak za vámi přišel posluchač pro podpis. Znali se k vám taky hráči a trenéři? Přece jen jste se potkávali často.
Většinou jo. Bylo to s nimi spíš takové hecování ve smyslu „Tys mě minule pěkně zkritizoval. To mi řekni, co jsem měl s tou přihrávkou teda dělat?“ To si až člověk říká, jak se to k tomu hráči vlastně dostalo (smích). Bylo to ale všechno v dobrém. V minulé generaci na přelomu tisíciletí bylo spousta hráčů úžasných, naprostí profíci, kteří vás neodmítli, i když prohráli 0:5 a sami hráli mizerně, pak přišli a mluvili, navíc to dávalo hlavu a patu. Vždycky se skvěle dělalo například s Viktorem Ujčíkem, Jirkou Šlégrem, Tomášem Vlasákem, dnes jsou výborní Radko Gudas, Dominik Kubalík, Pavel Francouz a další. Nechtěl bych na nikoho zapomenout.

Jiří Šlégr na litvínovské střídačce.

Lidovky.cz: Došlo někdy přece jen na vyřizování účtů?
Od hráče ne. Ale jednou jsem přišel po zápase v Havířově, kde hrál jeden nejmenovaný klub z Čech, a kluci z poraženého týmu se se mnou nechtěli vůbec bavit. Havířov byl tehdy hodně špatný, ale tomu soupeři strašně naložil. Pátral jsem, co se stalo, a zjistil jsem, že hráči dostali telefonický zákaz od manažera se mnou mluvit. Dokonce si stěžoval v rádiu, že jsem o klubu řekl, že podal špatný výkon, čímž jsem ho poškodil v očích sponzorů. Hrozil, že ode mne budou chtít desítky milionů korun jako odškodné, protože takhle o nich přece mluvit nebudu. To mi tehdy docela vyrazilo dech, říkal jsem si, co to má být? Přece když prohrají na ledě posledního týmu a dostanou tam sedm kusů, tak asi fakt nehráli dobře. Chápu, že se to sponzorům asi nelíbilo, ale prostě to tak je.

Lidovky.cz: Jak to nakonec dopadlo?
Šéfové si to ze záznamu poslechli a postavili se za mne.

Lidovky.cz: Pak už komunikace probíhala zase normálně?
S hráči to bylo v pohodě už za deset minut, když jsem si to s nimi vysvětlil. I ty pozápasové rozhovory jsme přes zákaz manažera nakonec natočili. Zmíněný klubový šéf na mě vrhal vražedné pohledy ještě pár dalších let, ale na druhou stranu musím říct, že se jinak choval korektně a třeba pracovní podmínky mi na jeho stadionu nijak nekomplikoval.

Lidovky.cz: V nové podobě je živé extraligové zpravodajství součástí klasického zpravodajského vysílání a moc prostoru na reportování nemáte...
Co k tomu mám říct... Teď to vypadá, že sedím na stadionu a dostanu prostor patnácti sekund za půl hodiny. To řeknu tak stav, někdy možná kdo má víc ze hry. Zase je to dobré v tom, že se na hokej můžu koukat (říká s hořkostí).

Máme za sebou dobré výsledky, chceme být ale konzistentní, burcuje trenér Sparty Krupp

Lidovky.cz: Co konec klasické podoby legendárního pořadu o společnosti a rozložení médií vypovídá? Je to důsledek zrychlené doby, kdy fanoušci chtějí vše vědět hned a navíc mají tu možnost?
Možná si to jen maluju, ale podle mne je život pořád trochu jiný, než se kolikrát říká. Pořád si myslím a věřím tomu, že by je to zajímalo. Pokud jde konkrétně o tento pořad: tak třeba co chcete dělat během cesty autem, když v něm nemáte televizi, na mobil koukat nemůžete... Jenže nezbývá než to respektovat, prostě to tak je. Zároveň si myslím, že kdyby pořad dál fungoval, svoje posluchače si stále najde. Otázkou je kde, protože na Radiožurnálu je celá spousta zajímavých pořadů a vysílací čas prostě není neomezený.

Lidovky.cz: Je jasné, že když fanoušek má možnost znát změny stavu téměř okamžitě, tak ji využije. Na druhou stranu není to i pro něj škoda? Zůstává ochuzen o dramatičtější prožitek ze zápasu, o poznatky z dalších duelů a klubů?
Je to tak. A tím se vracíme k tomu, že já jsem se nikdy nemusel před zápasy moc připravovat, protože jsem poslouchal a vnímal všechno. Zároveň k tomu patřilo napětí, co se v zápase mého oblíbeného klubu stalo, než se na něj za sedm deset minut znovu dostane.

Hráči Liberce se radují z vítězství.

Zlínský Pavel Sedláček slaví branku do sítě Karlových Varů.

Lidovky.cz: Není čas na to, aby Český rozhlas začal vysílat vlastní sportovní kanál? A tudíž že by se oblíbené pořady S mikrofonem za hokejem a za fotbalem vrátily?
To není otázka úplně pro mě. Že Český rozhlas a Radiožurnál sport umí, se dlouhodobě ukazuje během olympiád nebo mistrovstvích světa. Dokazují to ohlasy posluchačů, statistiky a dobrá čísla poslechovosti. Co se ale čistě sportovní stanice týče, nejsem si úplně jistý, jestli by fanoušci dokázali uposlouchat běžné zápasy od první do poslední minuty, když by se nutně vyskytovaly pasáže, které jsou o ničem. Myslím si, že ten tradiční formát byl ideální. S přibývajícími minutami to začalo být správně nahuštěné: nechyběly informace ani vývoj, takže vás pořad vtáhl, ale přitom ještě nezačal nudit.

Případná sportovní stanice by mohla být řešením, na druhou stranu by bylo potřeba „vychytat“ pár věcí. Počty přijímačů, na kterých by ji bylo možno naladit, porostou a dostupná by brzy určitě byla i ve většině aut. Myšlenka je to hezká, já osobně bych byl za sportovní stanici rád i jako posluchač. Třeba by se mohlo vysílat jen pár hodin denně: živé přenosy, reprízy, delší rozhovory – jako byl kdysi hodinový pořad Na střídačce. Myslím, že tohle by lidi mohlo zajímat. I když se říká, že rádio se bere jako kulisa, a když ho posloucháte, po nějakých dvou minutách ztrácíte pozornost. Pokud mám mluvit za sebe, zajímavé téma vydržím poslouchat hodinu a někdy mě mrzí, že toho prostoru není víc, u nezajímavého ta pozornost opravdu odejde.

Chraňte dětskou pokožku před zimou: Rozdáváme krémy do větru a zimy
Chraňte dětskou pokožku před zimou: Rozdáváme krémy do větru a zimy

Zimní počasí může být pro citlivou dětskou pokožku velkou zátěží. Zapojte se proto do testování HALLOHEBAMME Baby krému do větru a zimy, který...