Mentor hokejových juniorů Výtisk: Borci, přivezte medaili. Už je na čase

Během posledních měsíců bděl nad jejich přípravou, hokejovým i osobnostním rozvojem. Proto dokonale ví, čeho jsou na šampionátu v Kanadě čeští mladíci schopní.

Byl jste u posledního českého juniorského titulu mistrů světa. Co se vám ze zlatého roku 2001 vybaví?
Hlavně vynikající parta, co se tam sešla, a pak celý turnaj. Hrálo se v Rusku, takže to bylo o to zajímavější. To velké světové vítězství na konci bylo něco úžasného.

Radim Vrbata během loňského vzpomínání na šampionát řekl, že jste si tam prostě jeli pro zlato. Vážně jste měli tak velké sebevědomí?
Říkali jsme si o titulu i mezi sebou. Kluci tu trofej vyhráli rok před námi a my jsme se pořád bavili o tom, jak by bylo nádherné obhájit a navázat na to, co oni dokázali. Jeli jsme tam jenom s tímto přáním. Žádný zápas jsme tam nakonec neprohráli.

Také proto, že vedle vás tehdy hráli velcí hráči - Tomáš Duba, Rostislav Klesla, Libor Ustrnul, Pavel Brendl, Václav Nedorost, Radim Vrbata, Tomáš Plekanec nebo Martin Erat. A mohli bychom pokračovat. S takovými hráči to muselo jít přece skvěle.
To tedy ano. Víte, jak bych to popsal? V Rusku se sešli megahráči. Někteří přijeli jako borci, co okusili NHL, nebo tam měli nakročeno. Většina mužstva už hrála stabilně extraligu. Měli jsme neskutečně našlapaný mančaft od prvního až po poslední jména.

Vzpomínáte i na tvrdošíjného kouče Jaroslava Holíka?
Jakým stylem hrál, tak i trénoval. To bylo super. Pracoval v emocích, byl celým svým nitrem ponořený v hokeji a nezáleželo na tom, jestli byl zrovna trénink nebo zápas. Celkově nás jeho živelný přístup hnal dopředu.

A také byl vyznavačem kombinace, pohledné hry i tvrdých hitů. Vzhledem k vašemu drsnému stylu hokeje vás asi ke srážkám s Kanaďany přemlouvat nemusel, že?
(směje se) Mě určitě ne, ale v mužstvu jsme měli další hráče vyznávající urputný styl. Vedle nich pracovali hráči excelentně ovládající puk. Dohromady si tvrdost sedla s šikovností a byla podpořená ještě vynikajícím gólmanem. Nikdy na to nezapomenu.

Vzpomínek máte jistě hodně. V Rusku jste podle některých vyprávění zažili týmové večery i dobrodružství.
Když o tom mluvíte, moc rád vzpomínám na ty společné večery po každém zápase. Přijelo se na hotel, sešlo se nás patnáct na pokoji, zapnul se playstation a mastily se hry. V mužstvu byla perfektní chemie i fantastická atmosféra. Hrálo se, bavili jsme se mezi sebou, samé srandy. Věděli jsme, co si můžeme dovolit a co nás čeká. Nepřetahovali jsme večerky, ani nedělali binec. No a pak tu máme ten zážitek se střelbou.

Radim Vrbata mluvil o tom, jak jste tenkrát byli z incidentu vyjukaní.
Bylo nám devatenáct a byli jsme hrozně zvědaví. Vylezli jsme ven a najednou nás všichni tlačili zpátky do dveří. Před hotelem se střílelo, policie zatýkala nějakého výtržníka nebo lupiče. Ani jsme nevěděli, oč tam přesně šlo. Když jsme odjížděli, viděli jsme ho svázaného v řetězech, otáčeli jsme se jeden na druhého a říkali si, že to je tady úplně jiné než u nás.

Rusko musel být tehdy úplně jiný svět. V čem jste tenkrát viděl rozdíly?
Když to vezmu nejdřív sportovně, celý turnaj byl úplně odlišný od toho, co jsme viděli v Kanadě. Zcela rozdílné podmínky oproti západnímu světu. Ale na Rusko mám jinak nejlepší vzpomínky. Pravda je, že jsem prošel skoro všechny mládežnické reprezentační kategorie a na východ se jezdilo často. Věděli jsme potom, že je jedno Rusko a potom to druhé. V Moskvě jsme měli úžasný komfort. Ale třeba se sedmnáctkou jsme jezdili na turnaje, kde jsme bydleli ve vesnicích a tam jsme jasně poznali, jak lidé žijí v chudobě oproti moskevskému světu bohatství.

Vraťme se k hokeji. Když jste mluvil o tehdejší skvělé partě, jak se díváte na aktuální situaci juniorů, kteří museli být zavření na pokojích a dodržovat velmi striktní opatření omezující kontakt?
Mají to celkově zvláštní. Příprava, doprava do Kanady. Je až šílené, co všechno musejí podstoupit. Bohužel to mají všichni stejné. Jen je lituju, protože v Kanadě si to chce hokejista vždycky užít. Slýcháte o plných stadionech, o severoamerických Vánocích, kde tím žijí a chcete to zažít. Ty Vánoce jsou nádherné a umějí je za mořem udělat. Mrzí mě za ně, že si nic z toho neužijí. Nepocítí ty plné haly s dvaceti tisíci lidmi na dvacítkách. Před takovou návštěvou si prostě chcete zahrát, je to něco neskutečného. Oni budou zavření na hotelu a v aréně... Já sám jsem nikdy tak narvanou halu nezažil, ale všichni vědí, že je to svátek hokeje.

Je pro vás mistrovství světa dvacítek od zlatého úspěchu sváteční akcí, kterou pořád sledujete?
Dneska už se koukám hlavně na výsledky. Když není hokej a nehraju, věnuji se radši rodině. Jsem v branži 23 let, chci si někdy odpočinout a mít od hokeje pokoj, když jsem doma. (úsměv) Bývaly časy, kdy jsme si v kabinách posedali, pustila se televize a probírali jsme mladíky. Teď jsme se v Litoměřicích domlouvali, že ty doby oprášíme. Sejdeme se hromadně v šatně, naladíme telku, dáme si pivko a podíváme se na naše kluky. Ale přiznám se, že doma si to nepustím.

Pro vás je letošní MS speciální, protože jste prvním rokem v Litoměřicích, odkud deset hráčů odjelo v rámci širší nominace reprezentovat do Kanady. Takže tam máte své koně.
To máte pravdu, bude to jiné. Vždyť já ještě do letoška neměl tušení, že nějaký projekt Dukla v Litoměřicích existuje. Když jsem zjistil, jak zdejší systém funguje a co vedení dělá pro mladé, smekám klobouk. Mají skvělé zázemí, šanci prosadit se a ukázat, aby na MS jeli. Mají zajištěnou stravu, led, využívají fyzio, regeneraci, hrají chlapský hokej. Nemají si na co stěžovat. Každý to bere za nějaký konec a záleží, jak ho uchopí. Ale mají všechno dostupné k rozvoji kariéry jako na zlatém podnosu. Svou funkci tato „základna“ rozhodně plní, když na šampionát odjelo deset kluků.

Projekt nese název Dukla. Mají tam mladí hokejisté skutečnou vojnu?
To zase ne. Všichni, kdo opravdovou Duklou prošli za minulého režimu, se stali top hráči ve světě, NHL, v domácí špičce. Mělo to své výsledky. Ten současný rozvojový projekt je vůbec to nejlepší, co pro mladého hokejistu v Čechách může být. Ti, kteří se podívají na MS, můžou vystřelit do velké budoucnosti v hokejovém světě.

Jak moc dobří jsou kluci, které jste měl v Litoměřicích pod dohledem?
Když se začalo, byli tu kluci bojující o šampionát. Šlapali na sto procent, aby nominaci na mistrovství získali. K nim se potom přidali hráči s jistotou startu na MS, kde už intenzita nebyla taková. Bylo cítit, že se nechtějí zranit. Na jednu stranu to chápu, ale právě tady a v první lize se měli obouchat a připravit se na úplně jiný styl hokeje, než je v juniorských ligách. Musí si uvědomit, že se to dělá pro ně, aby se rozehráli, nachystali a dostali se na dvacítky. A že není degradací jejich kvalit hrát první ligu. Smysl je přece ten, aby jim zápasy a trénink pomohly, a aby se udělala medaile, protože na ni čekáme strašně dlouho.

V kabině jste v 39 letech nejstarší, takže jste takový jejich táta. Využil jste občas nějaké speciální metody pro usměrnění juniorů?
Určitě jo. Ti kluci už teď vědí, že když se mi něco nelíbí, dávám to poměrně najevo. Pocítí to a uslyší. Můžu si vlastně říkat, co chci, ale záleží na jediném - jestli to chtějí slyšet, mají touhu se zlepšit a zda rady berou jako přínos k jejich výkonnostnímu růstu.

A naslouchají, nebo jste musel někoho postavit takzvaně „do latě“?
Když jsou v hlavě nastavení tak, že to berou na poloviční míru, je těžké je posunout a my s nimi také nehneme. Ve většině případů kluci chtějí pracovat. Ale jak jsem řekl, jinak pochopitelně bojovali hoši, kteří měli nejistou nominaci do juniorské reprezentace. Když se deset dnů před odjezdem objevili kluci s jistotou startu, byli opatrnější a bylo to vidět. Pokud někdo maká na sto procent, nemusíte ani zvyšovat hlas. Všechno potom jede, jak má. Ale letos je celá sezona specifická. Už jenom jejich příprava, neměli pořádně kde hrát, ani v Americe.

S čím byste vlastně pracoval za normálních okolností?
Měl bych tady vedle sebe šest až sedm kluků, kteří by se rvali o letenku až do konce. Hráli by další měsíc a půl prvoligového hokeje. Jenže teď je všechno nabourané a to také musíme brát v potaz.

Za vašich časů se na kemp sjela hromada hráčů ze všech prestižních adres světa a probíhala „rvačka“ o 25 míst. Je správné, že současní junioři v Litoměřicích mají většinou jistotu odjezdu na MS?
Záleží, jak to uchopí, ale musejí se tlačit i do extraligy. Za nás se do A-mužstva dostali jeden až dva hráči. Pro zbytek byl konec. Buď jste hrál extraligu, jel jste na mistrovství světa, nebo nic. Žádné projekty nebyly. Tady jsou dva tři měsíce na očích trenérům, co jsou propojení s dvacítkou. Dělají s nimi trénink, radí jim jak a co si přidávat. To skýtá ohromnou šanci, jak být fakt dobrým hokejistou.

Baví vás role mentora pro mladé?
V tomhle režimu jedu už poměrně dlouho. Když se dneska rozhlédnu kdekoliv po kabině, mám vedle sebe už pár let samé mladé kluky. Takže proto mi to nevadí. Moc dobře vědí, že když něco přepísknou, je zle. Vypěním, řeknu jim svůj názor od plic a všichni víme, na čem jsme. Potřebují se ještě naučit pokoru, disciplínu a získat správný řád, protože juniorský hokej je o něčem jiném. Je důležité přijít na to, že existují pravidla a jsou nastavené systémy, co se musí dodržovat. A když je nedodrží, ponesou následky. Pořád si pamatuji, že naše generace si nedovolila překročit hranice. A pokud už na to přece došlo, dostali jsme takový „céres“, že jsme si příště dali velký pozor.

Jenže teď jste v úplně jiné situaci. Kolem vás je půlka hráčů v juniorském věku.
Nikde jsem nezažil tolik juniorů na jednom místě. Upřímně mě to žene dopředu a nabíjí, abych hrál ještě dál. Věřím, že jim my starší hráči můžeme něco předat a posunout je.

V širší nominaci reprezentace byli tři obránci, co hrají za Litoměřice, nebo jimi prošli. Jsou to hráči i lidé vašeho gusta?
Velmi mě překvapil Poizlik (pozn.: Daniel Poizl). Je to neuvěřitelný dříč. Od začátku jsem viděl, že má skvěle srovnané, co chce. Napadlo mě, že jestli neudělá nominaci do Kanady, tak je někde chyba. Hrál dobře, tvrdě makal a nakonec se mu to vrátilo. Kruťa (Michael Krutil) je talent, ale trochu si potřeboval srovnat priority. Dokázal to a na kempu právě tady v Litoměřicích pak patřil k nejlepším. Všichni mají kvality, ale je třeba mít nasazení na 110 procent, jinak nemají šanci.

A co Šimon Kubíček?
To byl expert. Takového klučinu jsem dlouho nezažil, byla s ním velká sranda. Hráč, jenž byl v Americe, má to v ruce a je moc šikovný. Nesmí usnout na vavřínech a myslet si, že to půjde samo. Stačí jen dřít. Vždyť žádný takový talent tu nikdy nebyl, aby mu to šlo samo.

Jak jsou na tom s dovednostmi ve vašich očích útočníci?
Můžu mluvit o hráčích, co tu byli od začátku. Kofi (Filip Koffer) je talent. Vím o něm, že nic nevypustí a pojede v zápasech na sto a víc procent. Hokejistu jeho typu chce každý trenér. Novas (Pavel Novák)... Tak šikovného hráče s pukem jsem dlouho neviděl. Oba dřeli, ale na konci se také hlavně nechtěli zranit. Pokud ze sebe nevydají na šampionátu všechno, nemůžou uspět. Nebudou kvalitou přehrávat Rusy, Kanaďany nebo Američany, ale když neuhnou z jediného souboje, zblokují tolik střel, co mohou a přidají enormní nasazení, vidím tam šance.

Jaké další vlastnosti jsou potřeba, aby se na mistrovství dostali tak daleko, jako se to podařilo vám v roce 2001?
Věřím, že budou mít skvělou partu. Musí tahat za jeden provaz a bojovat jeden za druhého jako my. Nesmí tam být jediný hráč, co pojede na sebe. Existoval jen jediný cíl a za ním se šlo. Včetně realizačního týmu. Makali jsme do úmoru a to samé musejí udělat i současní kluci.

Proměnil se výrazně od vašich dob juniorský hokej?
Jde to dopředu, hraje se jinak a hokej je rychlejší. Za časů naší zlaté generace to bylo tvrdší, nedovolené zákroky se víc pouštěly. Ať to byly háčky, sekery přes ruce, hrubé dohrávání. Byla to vážně řežba. Když se člověk podívá na Nagano... To byly strašidelné zákroky a nic se nepískalo. V přípravě nám tu pískali zahraniční rozhodčí, aby si zvykli, jak se píská v Evropě a za třetinu jsme najednou měli šest vyloučení. Všechno fauly hokejkou - hákování, sekání. Nedej bůh, aby takhle hráli naši kluci. Ve skupině mají Rusy, Švédy, Ameriku. Všechno velmi šikovné týmy. Kdyby se snížili k nedovolené hře, je to vražda. To může být po první třetině 0:4 a neudělají se zápasem už vůbec nic.

V sobotu rozehraje český národní tým šampionát proti Švédsku. Dostali od vás junáci z Litoměřic nějakou pozitivní motivaci?
A víte, co vám řeknu? Nikdo se na nic neptal. Nikdo s námi nemluvil o tom, jaké bylo naše mistrovství světa, a tak jsme ani my nezačínali o tom jejich. Mladí nic moc vědět nechtěli a já s vyprávěním sám určitě začínat nebudu. (smích) Já se těším, že si kluci z Edmontonu odvezou své zážitky, svůj výkon a doufám, že se jim podaří urvat nějakou medaili, protože už by bylo na čase.

Je vám někdy smutno, že nikdo další po vás už zlato z mládežnických šampionátů nepřivezl a že český hokej stagnuje?
Nemůžu říct, že by to pro mě bylo smutné čekání, ale každé mistrovství světa si říkáte, jestli už se věci pohnou a zadaří se. Je to 20 let od naší poslední zlaté medaile, ale já věřím, že to nebude trvat tak dlouho a třeba se brzy dočkáme. Všichni si to přejeme.