Jak absurdní věci někdy přináší hokejový život. Vladimír Dzurilla se devět let po převzetí ceny pro nejlepšího brankáře hokejového mistrovství světa v roce 1965 oficiálně rozloučil s reprezentací. Jenže všechno se velmi brzy poté zvláštně zamotalo. Dzurillovy udivující výkony v nejvyšší soutěži ho totiž znovu katapultovaly do národního týmu.
Vyšel speciál LN 101 pohnutých osudů Nový magazín LN - 101 pohnutých osudů. |
A právě po svém nečekaném comebacku předváděl v reprezentaci nejlepší kousky ve svém životě. V letech 1976 a 1977 si přivezl dvě zlaté ze světových šampionátů v Katovicích a Vídni, ale nadchl zejména na Kanadském poháru.
Tehdy se poprvé v historii hokeje uskutečnil turnaj, na němž se potkali nejlepší hráči světa. Kanadský pohár poutal ohromnou pozornost nejen v zemi javorových listů, kde se uskutečnil, ale prakticky po celé zeměkouli.
"Do Kanady odlétal jako jasná brankářská jednička Jirka Holeček. Jenže Vlado pak také dostal šanci a už ji nepustil," vzpomíná na turnaj, jehož věhlas se dá přirovnat i k olympijskému Naganu, Milan Nový. Obávaný kanonýr, který tamější fanoušky poněkud vykolejil z jejich euforie a sebevědomí. V prvním vzájemném klání s Kanadou totiž obstaral jedinou branku zápasu.
Čechoslováci se pak s Kanadou poměřili ještě ve finále, které se hrálo na dva vítězné zápasy. První Kanada ovládla bez problémů 6:0, ale v tom druhém se k výhře 5:4 prodrala až v prodloužení.
V oněch dvou vyrovnaných vzrušujících zápasech v Montrealu v brance československého výběru čaroval Vladimír Dzurilla. Svými výkony i pro Evropana nezvyklým stylem Kanadu uchvátil a stal se miláčkem publika. Bezprostředně po turnaji dostal dokonce nabídky od čtyř týmů NHL.
