Dálkově se učíte na trenérskou licenci B, jaký máte plán?
Do budoucna mě to zajímá. Musím přemýšlet nad koncem kariéry, blíží se. I když pořád hraju a jako hráč se peru, koukám dopředu. Bude záležet na okolnostech, co přijde za nabídku. Nikdy nevíte, o tom život je.
Jste studijní typ?
Ne, to vůbec. Abych seděl před knížkama a pročítal teorii? Baví mě poslouchat přednášky specialistů o fyziologii, psychologii, to je zajímavý. Ale abych se učil věci, které málokdy použiju, to je těžší. Je to něco za něco.
Člověka napadá, jestli se vůbec máte co učit?
Jasně! Během kariéry jsem prožil věci, které si ani neuvědomuju. Slyšel jsem toho strašnou spoustu. Až zpětně si říkám nojo vlastně, takhle to funguje.
Vy jste naslouchal trenérským hvězdám v NHL. Julien, Babcock...
Hodně mě obohatili zvlášť ke konci kariéry. Bavil jsem se v Montrealu i Torontu, tam mi radil Babcock i Lamoriello (do roku 2018 generální manažer Maple Leafs). Sledoval jsem jejich chování, reakce, porady. Měl jsem obrovské štěstí, jak úspěšní trenéři mě vedli a dávali mi rady.
Dá se s nimi porovnat váš nynější šéf v Brně Libor Zábranský?
Libor koučuje podobným stylem jako v zámoří. Vidí hokej z pohledu hráče, podle toho se chová. Klobouk dolů, odkud Kometu vytáhl.
  |
Je pro vás díky tomu snazší předávat zkušenosti mladým?
Jak se to vezme. Jednodušší je pomáhat klukům, kteří mají zájem, zápal. Chtěj být lepší, než jsou, hrát víc, neuspokojit se s extraligou. Chtějí vědět, jak to funguje v NHL, co je na ledě důležité, čím být platný. Ne jen krásnými góly. Když tomu nevěří, myslí si, že ví všechno, a to stačí, je to horší varianta. Ale s tím jsem se zatím nesetkal. Kluci chtějí.
Umíte se rozčílit?
Vůbec ne. To nechávám na trenérech. Pobavím se, když se rozčilují oni, já se vztekat ještě nemusím (smích). Mě spíš mrzí, když hráči nevyužijí šance. Teď je možnost obrovská, hráčů není tolik, spousta dveří se otevřelo.
Vyhovuje hráčům víc komunikativní trenér, nebo odtažitý?
Naprostá většina vám řekne, že komunikativní. Trenér, který s nimi vychází jako kamarád, zajde na pivo a pořád mu zůstane respekt a autorita. Znám takové trenéry. Jiným zase stačí se mlčky podívat a vy víte, že je zle. Že od vás čeká víc. Obě varianty mají něco do sebe, někdo si potřebuje promluvit, jiný potřebuje kopanec do zadku. A trenér to musí poznat.
Uvidíme vás hrát za Kometu příští sezonu?
Mám smlouvu ještě na jeden rok. Doufám, že sezona začne včas.
Od března hokej stojí, to jste asi nikdy nezažil. Není to zvláštní pocit?
Trošku možná ano. Sezona navíc začíná až 18. září, nad tím přemýšlím. Je to dlouhá doba a jsem zvědavý, jak s tím hráči naloží. Starší si dobře odpočinou, připraví tělo, pro někoho to naopak bude dlouhá doba.
Spousta jich poprvé zažije individuální přípravu, jak ji vnímáte vy?
Já jsem pro. Samozřejmě ideální varianta je v menších skupinkách, třeba po čtyřech hráčích. Trénujete spolu, trošku se hecujete, vtipkujete a posouváte se dál v tom, co potřebujete. V patnácti lidech to nebývá úplně ono. Teď jde o to chytnout vše za správný konec, být profesionál.
V prosinci se vám narodila dcerka, kdybych měl hádat, nenudíte se, viďte?
Jsem zklamaný, že nebylo play off. Psychicky i fyzicky se na něj připravujete, hráči v něm prožívají krásný chvíle. Ale jak říkáte, trávím čas s rodinou, nikde necestuju a věnuju se dětem.
Máte tři. Dokáže vás rodičovství pořád něčím překvapit?
Každé dítě překvapuje, ať mu jsou čtyři měsíce, čtyři roky nebo osm let. To je na tom nádherný. Jsou dny, kdy to není úplně jednoduchý, ale krásné momenty převládají. Když se na vás malé miminko usměje, malej kluk řekne něco nečekaného. To si užívám.
