"Před deseti dny mi bohužel zemřela matka. Je mi moc líto, že tady rodiče se mnou dnes nemohou být,“ řekl Larionov poté, co byl v Québeku uveden do síně slávy Mezinárodní hokejové federace. Doprovázela ho celá rodina, manželka Jelena, dvě dospělé dcery Aljonka a Diana a devítiletý syn Igor. "Čechy bylo vždycky těžké porazit,“ řekl Larionov v rozhovoru pro Lidové noviny.
V 80. letech minulého století jste byl členem sovětské reprezentace, která dominovala mezinárodním turnajům. Jedním z mála týmů, který vás dokázal porazit, bylo Československo. Jak na ta utkání vzpomínáte?
Všichni na to mají výborné vzpomínky, byly to skvělé zápasy. Vybavuji si, že v roce 1985 na mistrovství světa v Praze jsme prohráli a Československo získalo zlato. Ale většinou jsme byli úspěšnější my. Pokaždé jsme si ale museli dávat pozor, protože Češi měli hodně talentovaných a šikovných hráčů. Myslím, že naše vzájemné duely pozvedly hokej o úroveň výš.
Pro československé hokejisty a fanoušky jste byli kvůli politice úhlavním nepřítelem. Cítili jste to na ledě?
Ani ne. Jakmile si nazujete brusle a vezmete hokejku, tak hrajete hokej. Nemyslíte na jiné věci a navíc musíte respektovat pravidla. Ale na druhou stranu můžete mít větší touhu po vítězství. To asi měli českoslovenští hráči.
Na který zápas vzpomínáte nejraději?
Možná na ten na mistrovství světa v Moskvě v roce 1986. Tehdy jsme Československo porazili 3:2 nebo 4:3 (ve skutečnosti 4:2 - pozn. redakce). A pak jsme vyhráli titul. Mám na Slovensku a v Česku hodně přátel z toho týmu, jsou to fajn lidé.
Jste v kontaktu s československými hokejisty?
Byl jsem před několika týdny na exhibici pro Slávu Fetisova, byl tam Peter Šťastný, Petr Klíma. Loni jsem hrál exhibici v Bratislavě proti slovenské reprezentaci a tam jsem potkal například Igora Libu.
Koho jste vy brali jako největšího rivala? Kanadu?
Víte, s Kanadou jsme hráli jen jednou za rok na mistrovství světa. Ale s Československem jsme se potkávali na Izvestijích a na turnaji Rudého práva, hráli jsme s nimi spoustu zápasů. Češi mají svůj systém, který bylo velice těžké porazit.
Pětice Krutov, Larionov, Makarov, Fetisov a Kasatanov strašila všechny soupeře. Chybějí vám ty časy?
Občas vzpomínám na to, kolik radosti jsme přinesli lidem kdekoli na světě. Byli jsme celá pětice skvěle sehraní. Už se to asi nepovede nikomu napodobit. Dneska je hokej mnohem individuálnější než byl za našich časů. Naše síla byla pětinásobná. Před dvěma lety jsme se sešli na exhibici na Rudém náměstí a pořád jsme se neskutečně rozuměli.
Jste překvapený, že Dominik Hašek ještě hraje?
Ne, ne. Je velmi dobře připravený. Před měsícem jsem byl v Detroitu a mluvil jsem s ním a hokej ho stále hodně baví. Je to legendární brankář a teď má na dosah další Stanley Cup.
Vám hokej nechybí?
Já hraju jednou týdně pro zábavu doma v Los Angeles. A trénuji syna. Mám teď více času, můžu být se svou rodinou, můžu jezdit do Austrálie kvůli vínům, které prodávám.
Vaše dcery se daly na zpívání, bude alespoň váš syn hokejista? Dotáhne to tak daleko jako vy?
Je to dlouhá cesta. Bude muset být trpělivý a hodně se obětovat. Ale teď si hokej užívá, má sen být nejlepší na světě. Snažím se ho trénovat a pomáhat mu. Zbytek je na něm.
S koncem vaší éry v národním týmu, skončila nadvláda Ruska v mezinárodním hokeji. Na zlato už čekají Rusové patnáct let...
Vím. Už je to dlouho zakleté. Myslím, že tenhle ruský tým na to má. Generace hráčů jako Malkin, Ovečkin, Kovalčuk nebo Dacjuk má před sebou skvělou budoucnost a může vrátit Rusko na výsluní.
Máte na ruce prsten pro vítěze Stanley Cupu. Nosíte ho často?
Jednou za čas. Mám tři. Tenhle je z nich nejmenší. Je z roku 1997. Tehdy to bylo nejlepší, protože jsem vyhrál Stanley Cup poprvé. Prsten nosím tak jednou za rok. Dnešek je pro mě speciální den.
