Pokud český tým projde přes čtvrtfinále, přehoupl se pro něj po páteční výhře nad Rakouskem 4:0 turnaj do druhé poloviny. Končí doba omluv z nesehranosti a aklimatizace, je čas na upřímnou kritiku.
Tu si reprezentanti od začátku naštěstí dopřávají sami. Přitom mohli zvolit mnohem populističtější přístup, kterým by netlumili tep rozpumpovaného národa, jenž si nepřipouští nic než zlato. Hokejisté jsou v o to složitější situaci, že před startem šampionátu nejvyšší cíle sami statečně, leč opatrně, přijali za své.
Už po náročném úvodu, kdy Česko narazilo během čtyř dnů na Švédsko, Lotyšsko a Kanadu, bylo jasné, že se nebude opakovat jedenáct let stará krasojízda nevyřazovací částí turnaje. Domácí výběr tehdy v Praze prolétl základní i osmifinálovou skupinou bez ztráty bodu a s úchvatným skóre 19:5. O to bolestivější byla čtvrtfinálová rána od Američanů, kteří v nájezdech utnuli sen o čtvrté zlaté Praze...
Tentokrát domácí hokejisté poztráceli už v úvodním trojboji pět z devíti možných bodů. A přestože ukázali nevídaný ofenzivní potenciál, bylo zřejmé, že spanilá jízda za titulem vypadá jinak. Kritika veřejnosti se snesla především na gólmany. Alexander Salák ani Ondřej Pavelec se opravdu nepotkali s alespoň obvyklou jistotou, která by byla v takových chvílích záhodna, ale bylo by špatně, kdyby se tím upozadily obří minely ostatních a mezery v celém defenzivním systému české hry.
Jágr i přes výhru kritizoval: Nehrajeme dobře, máme spoustu mezer |
To se nestalo. A nejen z důvodu obvyklého zdvořilostního alibismu vůči parťákům s betony. Ať už promluvil kapitán Jakub Voráček, matador Jaromír Jágr nebo trenér Vladimír Růžička, z jejich úst nevyšel ani náznak výmluv a chvástání se z dlouho nevídaného střeleckého a přesilovkového karnevalu. Zvítězila pokora a odhodlání k dramatickému zlepšení.
Přitom se dalo hovořit a smůle, svazujícím tlaku domácího prostředí nebo o chybách jednotlivců. Tak jako to často činil bývalý kouč Alois Hadamczik. Růžička veřejně pochválí za sympatickou aktivitu bažanta Simona, ale jinak se zdráhá přenášet zodpovědnost přímo na hráče. Mluví za tým, neustále opakuje, že mu věří. A vnímá situaci tak, že za to, co se děje na ledě, má v první řadě odpovědnost on sám.
Jako úkol číslo jedna po úvodním trojboji vyhlásil tým zlepšení defenzivy. Od Francie jediný, od Rakouska dokonce s první nulou vzadu. K tomu dalších devět vstřelených gólů a plácání po ramenou mohlo začít... Jenže, ani k tomu nedošlo. Češi po obou zápasech sebekriticky přiznali, že mezery v jejich hře stále přetrvávají, nebo se dokonce objevují nové. Nespokojený zůstává i Růžička, který po zranění Klepiše protočil vedle příkladně hrajícího Jágra už další tři levá křídla.
Samotné největší hvězdě se ani po páteční výhře nad Rakouskem mezi novináře nechtělo. Nakonec se Jágr po pár minutách z kabiny vrátil a promluvil. Vítací úsměv rychle vystřídala vážnost a kritická reflexe. I on ví, že skóre 9:1 proti papírově slabším soupeřům neodpovídalo opravdovému stavu dění. Že se tým kromě probudivšího se Pavelce a předvedené bojovnosti v ostatních ohledech před pulsující arénou trápil, svazovala ho křeč. A že jít do čtvrtfinále v takovém rozpoložení by mohlo skončit průšvihem.
Tenhle tým si nepřijel domácí hokejový svátek užít a nechat se opít všudypřítomným slastným optimismem, ale neustále hledá cestu ke zlepšení. A to je nejdůležitější předpoklad k dosažení nejvyšší možné dokonalosti a následně i vytoužené medaile. Která, přiznejme si, rozhodně není samozřejmostí.
